27. srpna 2014
O paní z lípy

Útlá knížka vypráví smyšlený příběh, který se váže k památné lípě v Kamenici nad Lipou. Ačkoli je více než 750 let stará, k památné lípě se neváže žádná historická pověst. Autorce to přišlo líto,  proto pověst-nepověst pro kamenickou lípu vymyslela, samozřejmě citlivě a s využitím řady reálií z okolí... Autorka i ilustrátorka se vzdaly honoráře ve prospěch knihovny v Kamnici nad Lipou, která z peněz utržených za knížečky může nakupovat nové tituly pro malé i velké kamenické čtenáře.

ilustrace: Zdeňka Krejčová

Vydavatelem knížečky je Obecní úřad v Kamenici nad Lipou a zakoupit ji je možné v místní knihovně a na kamenickém zámku.

ukázka z knihy

O paní z lípy

V dávných dobách, kdy jméno Kamenice nesl hrad s vesnicí, byla okolní krajina spíše pustá. V lesích a kopcích se jen tu a tam krčily malé osady, vznikající kolem nalezišť stříbrné a železné rudy nebo v sousedství malých skláren. V jedné takové sklářské huti u Božejova měli mistra Václava. Byl to pohledný mládenec a šikovný řemeslník. Pro jeho skleněné poháry, číše a karafy si nechávali posílat až z daleké Prahy. A jednou si u něj objednal dílo i kamenický hradní pán.

„Dvaatřicet skleněných pohárů, a každý jiný?“ divil se Václav té zakázce. „To bude těžká práce. Musím si dobře rozmyslet tvary i barvy, každý pohár je třeba navrhnout odlišně, a přece aby patřil k ostatním…“ přemýšlel nahlas.

Posel z kamenického hradu Václavovi hodil váček stříbrňáků.

„Na tu práci máš měsíc a den, protože přesně tolik zbývá do svatebního dne dcery kamenického pána. Na její štěstí si svatebčané připijí tvými poháry. Když bude můj pán spokojen, zaplatí ještě jednou tolik!“

Václav potěžkal váček s penězi a spokojeně se usmál: „To je dobrý obchod. Poháry budou zhotoveny včas, spolehni se!“

Sotva posel odjel, Václav svolal dělníky a dali se do práce. Sklo na poháry muselo být z těch nejbělejších křemínků, průzračné, jako voda v řece Kamenici. A tvary číší tak ladné, jako šíje čápů na okolních loukách. A zdobit se budou pravým zlatem, zářivým jako čarovný květ kapradí, které za svatojánské noci vykvétá na kamenickém Bradle.

Další dny ve Václavově huti míjely v usilovné práci. A dílo se dařilo – každý den přibyl jeden skvostný pohár na polici ve sklářské dílně, až jich bylo jedenatřicet.

Do lhůty zbýval jediný den, když za Václavem přišel jeden z dělníků.

„Mistře, dal jsi nám předlohy pro jedenatřicet pohárů. Dnes bychom měli vyrobit dvaatřicátý. Nemáme však žádný nákres, jak má pohár vypadat…“

„Já vím, já vím!“ odpověděl Václav podrážděně. „Je těžké korunovat takové dílo posledním kusem, sám nad jeho tvarem a zdobením přemýšlím, kudy chodím… Běžte domů, tu práci obstarám sám. A zítra přijďte včas, povezete zboží na kamenický hrad!“

Místo aby zamířil ke sklářské peci, osedlal Václav koně a vyjel do krajiny. Věřil, že vítr a les a volný trysk mu vyčistí myšlenky a pomohou stvořit představu jedinečného díla.

(…)