27. srpna 2014
33 Moravských legend

ilustrace Zdeňka Krejčová

nakladatelství Práh, 2009

Výběr nejkrásnějších moravských pověstí z hradů, zámků i měst.

Morava a Slezsko vynikají různorodou krajinou s množstvím hradů, zámků i památných měst. Tradice uchovala lidové pověsti o skřítcích, čertech a čarodějnicích. Historie, mnohdy odlišná od českého prostředí (tatarské nájezdy a války s Turky), vnesla do moravských pověstí motivy téměř pohádkové, dýchající ozvěnou Orientu či Balkánu. Dnes se těšíme z toho neobvyklého bohatství příběhů a čtením a vyprávěním ho předáváme dál.

možnost koupě: www.prah.cz

více informací na: http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1835

ukázka z knihy

Lysá hora

O zbojníku Ondrášovi

Lysé hoře se přezdívá Královna Moravskoslezských Beskyd, však se její táhlý hřbet zdvihá vysoko nad věnec ostatních vrchů. A vyhlíží daleko, do zamlžených krajů, které kdysi náležely k těšínskému knížectví. Nejslavnější příběh, kterým dodnes šumí její lesy, vypráví o zbojníku Ondrášovi, pánu Lysé hory.

V Janovicích u Frýdku žil kdysi rychtář se svou ženou. Té noci, když mělo přijít na svět jejich první dítě, strhla se strašlivá bouře s krupobitím. Přesně o půlnoci sjela z nebe na rychtářovo stavení obrovská ohnivá koule, a jak se dotkla střechy, rozpadla se na tisíc plamenů. Žádný požár však z toho nebyl, ten oheň byl studený jako led. A v okamžiku, kdy pohasl, ozval se ze stavení křik novorozeňátka.

Rychtářův prvorozený syn dostal jméno Ondráš. Na ten zvláštní oheň prý měl památku, malé červené znaménko na čele. A také povahu měl ohnivou – škola mu moc nevoněla, raději se proháněl po stráních, loukách, lesích, a večer se mu ani nechtělo domů.

Když vyrostl, dal se k vojákům. Na rodiče mnoho nevzpomínal. Vždyť život vojenský je život veselý: dnes jsi tam, zítra jinde, a kdo ví, co bude pozítří.

Jednou v hospodě však Ondráš narazil na souseda z Janovic a hned, co je doma nového.

„Nového by bylo, Ondráši,“ zasmušil se soused, „ale líbit se ti to nebude.“

„Řekni!“ bouchne Ondráš pěstí do stolu.

„Vrchní ze zámku dal tvého otce potrestat. Musel na dřevěnou lavici, vysázeli mu pětadvacet ran. Domů ho donesli sotva živého.“

Jak to Ondráš uslyšel, ohnivá povaha se v něm probudila. Nechal pivo pivem, souseda sousedem, popadne šavli a utíká k Janovicům. Běží zrovna lesem k potoku, když zaslechne křik a práskání bičem. Hraběcí kočár tu uvízl v brodu, koně nemohou tam ani zpět. Ondráš plivl do dlaní, ramenem nadzvedl kočár, z kamenitého koryta vyprostil jedno kolo a potom druhé.

Z kočáru se vyklonil sám frýdecký hrabě a povídá: „Děkuji ti, vojáku. Tu máš zlaťák za tu pomoc.“

„Já bych radši něco jiného, pane hrabě,“ ošívá se voják. „Jsem Ondráš, syn rychtáře z Janovic. Dejte potrestat svého vrchního za to, že zbil mého starého otce do krve. Jinak se práva nedovoláme.“

Hrabě to slíbil. Pak kočí práskl do koní a kočár odhrčel po kamenité cestě k zámku.

S janovickým rychtářem to bylo zlé, rány po bití byly hluboké a zanítily se. Ondráš proseděl u otcova lůžka celé dny a noci, dokud se rychtář úplně neuzdravil.

„Děláš mi starosti,“ stýskal si starý otec. „Dávno jsi měl být u svého pluku, vždyť tě budou honit jako vojenského zběha!“

„Nebojte se, tatínku,“ Ondráš na to. „Počkám tu jen, dokud se hrabě nepostará o vrchního. Slíbil to a já mu věřím.“

Starý rychtář ale věděl své. Panské sliby jsou jako podzimní listí: hned je vítr žene tam, hned sem, a pak fííí!, jsou pryč. Tak to bylo i s frýdeckým hrabětem. Vrchního potrestat nedal, zato mu všechno pověděl. A vrchní dal poslat pro vojáky a ukázal jim, kam si mají dojít pro zběha Ondráše.

Na vojáky Ondráš nečekal. Jak je viděl k rychtě pochodovat se šavlemi po boku a bodáky na flintách, vyskočil oknem do zahrady, odtud do sadu, potom do polí a přes louky a stráně do lesa.

Lesy, lesy! Jak je měl rád, háje a paseky, březové houštiny a staré buky. Procházel těmi lesy jako královstvími, která se před ním otevřela a za ním zavřela, přes jedno a druhé do třetího. Cesta strmě stoupala, až došel na vrchol Lysé hory. Tam sedl na bílý kámen, že si trochu odpočine. Usnul na horkém slunci a když se probudil, stála před ním stařena ve starém vlňáku s nůší na zádech.

Dívá se na něj a povídá: „Tys tomu dal, Ondráši.“

„Ty mě znáš?“ zamračil se Ondráš. „A kdo jsi? Co chceš?“

„Pomalu, pomalu,“ usmívala se stařena, sňala ze zad nůši a postavila ji do trávy.

„Říkají mi Háta a žiju kousek odsud v lesích. Nic od tebe nechci, zato ty bys měl něco chtít,“ brumlá ta bába a rukama suchýma jako pařáty už vytahuje něco z nůše.

„Tuhle máš dvě pistole, chlapče. Když z nich střelíš, cíl nikdy nemineš. A tady máš obušek,“ podává mu valašku, hůl s malou sekyrkou na konci.

„Nikdo ti nemůže ublížit, jen tímhle obuškem, to si dobře pamatuj! Proto ho nedávej z ruky, jinak s tebou bude zle.“

Ondráš mlčí, překvapeně kouká. V ruce potěžkává pistole, seká obuškem do vzduchu. Nakonec povídá: „Jak se ti mám odměnit za tvé dary?“ Rozhlíží se tam i tam, ale stará Háta už je pryč.

Soumrak přivedl do roklí šedivou mlhu, vlhkou a chladnou, až se Ondráš roztřásl zimou. Jak padla tma, v dálce se zablesklo světlo. Ondráš za ním šel, až přišel k velikému ohni, kolem kterého seděli zbojníci.

„Vítej, Ondráši, už na tebe čekáme,“ řekli mu.

Bylo jich dvanáct. Dvanáct chlapů jako křivd, které se jim staly. Tomu vzala vrchnost statek, tomu pole, ten utekl z vojny a ten zase z kruté služby. Ondráš usedl mezi ně a jeho soused po pravici mu podal jídlo a pití. „Najez se a napij s námi, Ondráši. Mně říkají Juráš.“

Tak Ondráš zůstal se zbojníky. A protože byl mladý a silný, protože jeho pistole nikdy nechybily a navíc měl ohnivé srdce, brzy se stal jejich vůdcem. Ani valašští četníci, portášové, proti Ondrášovi nic nezmohli: když po něm stříleli, smál se, chytal kulky ve vzduchu a házel je četníkům zpátky. Chránila ho mocná kouzla staré Háty.

Brzy šlo Ondrášovo jméno po Beskydách od úst k ústům. Kdo byl bohatý, bál se ho, a kdo chudý, doufal, že ho potká – vždyť Ondráš bohatým bral, aby chudým dával. A co zbylo, schovával na zlé časy. Tak prý za svého života ukryl velký poklad v jedné rokli na Lysé hoře, ale kde přesně, to nikdo nevěděl.

Stalo se, že zas jednou po lesní cestě jel kočár, v něm hrabě s hraběnkou z frýdeckého zámku. Koně pěkně klušou, kočí si pohvizduje. Vtom se zjeví dvanáct zbojníků s pistolemi, třináctý Ondráš.

„Prrrrr,“ povídá koním a vezme je za uzdu, než vyjevený kočí stačí říct jediné slovo.

Pak otevře dvířka kočáru a posměšně se ukloní: „Vítejte, pane hrabě. Račte ven mezi nás!“

Hrabě se chvěje strachy, váhavě vystoupí na palouk.

„Dodnes jsem čekal, pane hrabě, až splníte slib a svého vrchního potrestáte. Ale vám se asi nechce. Tak si pořádek zjednám sám!“ řekl mu Ondráš. Mávl na své zbojníky, ať hraběte odvedou do lesa, a sedl do kočáru vedle vyděšené hraběnky. Juráš vyskočil na kozlík ke kočímu a práskl do koní. „Hyjé! Rovnou cestou na zámek!“

Když přijeli k zámku, vrchní už vyhlížel z okna. Jak uviděl kočár, spěchal přivítat hraběte. Hluboko se uklonil, a když vzhlédl, vidí, že z kočáru se na něj směje – zbojník Ondráš!

„Tady! Sem! Chopte se zbojníka!“ rozkřičel se vrchní na zámeckou stráž.

Ale z okna kočáru se vyklonila hraběnka a stráže zastavila pokynutím ruky:

„Stůjte. Zbojníci drží mého manžela v lese a když se nevrátíme, zabijí ho. Ty, vrchní, nasedni do kočáru, pojedeš s námi.“

Vrchní zbledl. Tušil už, co ho čeká, ale co měl dělat? Nasedl a kočár vyjel zpátky k lesům.

Když dojeli na místo, zbojníci vyvlekli vrchního, přivázali ho ke stromu a Ondráš sám mu vyplatil poctivých pětadvacet silnou bukovou holí: „Tu máš za mého otce! A tu máš ještě za ostatní…!“

Polomrtvého vrchního potom naložili do kočáru, hraběte s hraběnkou pustili a nechali je všechny odjet na zámek.

Takovou potupu však panstvo zbojníkům nemohlo zapomenout. Když je nemohli pochytat, zkusili to jinak: na dopadení Ondráše vypsali vysokou odměnu, celých sto dukátů za mrtvého či živého. A když ho vydá jiný zbojník, přidají ještě svobodu.

Zpráva o odměně se rozletěla krajem. Šeptalo se o ní v sedláckých dvorech i v chudých chaloupkách. Dílem Ondrášovi lidé přáli a nevydali by ho ani za nic, vždyť panstvu odplácel i za jejich křivdy. Dílem se ho báli vydat – kdo by na sebe chtěl přivolat hněv jeho zbojníků? Ale našli se i takoví, kterým odměna nedala spát. Jak už to bývá, nejhlouběji zrada zakořenila tam, kde by to nikdo nečekal, nejvíc sám Ondráš.

Jednou večer se zbojníci sesedli kolem ohně jako obyčejně. Jedí, popíjejí víno, řeč jde o tom i o onom. K Ondrášovi přisedne jeho věrný druh Juráš.

„Jak to děláš, Ondráši, že tě nic na světě nemůže zranit? Kulky portášů chytáš do dlaní a ani ránu jsi v bojích ještě neutržil. Není za tím nějaké kouzlo?“

Ondráš se zasmál. Vyhodil do vzduchu svou valašku a zase ji obratně chytil pravicí.

„Tuhle, Juráši,“ povídá mu. „Dokud ten obušek budu mít, nikdo mě nedostane!“

Poplácal druha po zádech, dlouhým douškem se napil vína a řeč šla zase jinudy.

Ale Juráš už věděl, co potřeboval.

Za nějaký čas si zbojníci uspořádali hostinu v hospodě ve Sviadnově u Místku. Pili, veselili se, zpívali a tancovali.

Ze všech nejlíp tancoval Ondráš. Točil se, dupal, skákal do výšky, mával svou valaškou. Zahvízdal ostrým hvizdem a zavolal: „Nikdo neumí tančit jako já!“

„Já umím!“ na to Juráš. „Půjč mi svůj obušek, bratře. Ukážu ti…!“

Ondráš mu hodil svou valašku. Juráš s ní zatočí, zavýskne – a zatne mu valašku přímo do čela. Vytryskla krev a Ondráš, král zbojníků a pán Lysé hory, padl mrtev k zemi.

Juráš na víc nečekal. Vyběhl z hospody a spěchal do frýdeckého zámku, aby si vyžádal odměnu. Dostal ji, dostal i svobodu. Ale protože zbojničit nepřestal, do roka ho lapili a umučili v těšínském žaláři.

Ondráše pak ještě dlouho oplakávali zbojníci i všechen valašský lid. Hrabě dal jeho mrtvé tělo rozčtvrtit a kusy pověsit na větve staré lípy u frýdeckého zámku, pro výstrahu všem, kteří by ho chtěli následovat. Lidé však k lípě po houfech přicházeli a litovali Ondráše. Neušlo jim, jak ze starého stromu nezvykle rychle vyrážejí nové pupeny, vyrůstají ratolesti a objevují se celé hrozny květů. Když to hrabě viděl, dal lípu porazit, aby po Ondrášovi nezůstala žádná památka.

Ale vypráví se, že lidé z Čeladné sebrali to lipové dřevo a nadělali si z něj úly pro včely. A každé jaro pak z těch úlů vyrážely nové ratolesti a zelenaly se lístky. To prý na věčnou památku Ondráše z Janovic, krále valašských zbojníků a pána Lysé hory.

A co se stalo s pokladem, který Ondráš ukryl na Lysé hoře? Věděla o něm jen stará Háta, která Ondrášovi věnovala kouzelné zbraně. Frýdecký pán za ní poslal vojáky, aby mu ji přivedli. Těšil se, že mu úkryt vyzradí a on přijde k velkému bohatství. Ale když vojáci přišli na Lysou horu, uviděli Hátu stát na vrcholku vysoké skály. Vzpínala ruce k nebi a čarovala: v tu chvíli sjel z oblohy blesk, zaduněl hrom a skála se zřítila i s Hátou do hluboké propasti. Tak se nikdo nedozvěděl, kde je ukryt zbojnický poklad. A už se to ani nikdo nedozví.