28. srpna 2014
Tichá srdce

V červnu 2013 vyšla nejnovější kniha Aleny Ježkové Tichá srdce - kláštery a jejich lidé. Vzbudila velký zájem mezi čtenáři a dočkala se tří dotisků.

Tichá srdce představují šest nejvýznamnějších řeholních řádů a na 60 klášterů Čech a Moravy. Současně přinášejíí téměř tři desítky rozhovorů s představenými klášterů, řeholníky a řeholnicemi, které čtenáři otevírají svět lidí, jenž žijí jiným než běžným způsobem života. Vzpomínky starších pamětníků jsou současně otřesným svědectvím o historii naší země ve 20.století: nacistické koncentráky, komunistické internační tábory, vězeňské pracovní lágry a totalitní společnost, která sledovala, stíhala, věznila a trestala za odlišný světonázor. Text doplňuje na 150 působivých černobílých fotografií Jiřího Chalupy.

Konvent františkánů u kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě v Praze

Větve magnolie v první kvadratuře kláštera u Panny Marie Sněžné spočívají na zemi jako unavené staré ruce. V běžném parku by schýlený strom nejspíš prořezali nebo větve podepřeli dřevěným lešením, aby „správně rostly“. U františkánů je ale nejpovolanějším zahradníkem příroda – ať větve klidně odpočívají v trávě, když se jim chce. Radost z přirozeného růstu a směřování věcí, rostlin i lidí je spolu s vírou v dobro jejich hlavním krédem.

Pod ochranným pláštěm tohoto principu roste v rajské zahradě východního, nepřístupného klášterního dvora, nejstarší strom centrální Prahy. Říká se mu Františkánský tis. Vzhledem připomíná spíš rozložitý keř, kdysi dávno totiž přišel o část kmene, která byla nahrazena barokní soškou Panny Marie. O jeho stáří se dodnes vedou spory, odhaduje se asi na 400 až 500 let. Tis roste velmi pomalu a kmeny stoletých jedinců mívají v průměru sotva dvacet centimetrů, zato se dožívá vysokého stáří, dokonce takového, že právě tis je nejstarším stromem Evropy. Tímto patriarchou je Fortingallský tis ve Skotsku, jehož věk je odhadován až na 3000 let; legenda praví, že před dvěma tisíciletími se právě pod ním narodil Pilát Pontský.

Také pověst o Františkánském tisu tvrdí, že strom je mnohem starší; prý ještě pamatuje časy, kdy toto místo věnoval král Karel IV. karmelitánům. Otec vlasti sem řeholníky osobně uvedl 3. září 1347 a na stavbu kláštera jim daroval dřevo ze sálu, v němž se den předtím konala jeho svatební hostina. Karmelitáni si postavili jednoduchý konvent a díky královskému daru začali budovat chrám, který měl být největším v Praze. Klášter se od počátku slibně rozvíjel. Už za třicet let od jeho založení zde údajně žilo na 200 duchovních a zřízeno zde bylo řádové generální studium při universitě pražské.

Stavbu velkoryse pojatého kostela a konventu přerušily husitské války, během nichž bylo všechno zničeno. Kostel se na čas stal působištěm Jana Želivského, bývalého premonstrátského mnicha, jenž do Prahy přišel z klášterní komunity v Želivi. Od února 1419 jako kazatel v kostele Panny Marie Sněžné burcoval pražskou chudinu s vidinou nové, spravedlivé společnosti, za kterou je nutno vytáhnout do boje. A jeho plamenná slova nakonec opravdu způsobila požár: v červenci stejného roku dav rozlícených pražanů vedený Želivským přitáhl k novoměstské radnici a z oken vyházel konšely i s purkmistrem. Jen o tři roky později byl ale sám Želivský vylákán na radnici Starého Města a sťat, jak připomíná tamější pamětní deska.

Od té doby se karmelitánům už nevedlo dobře, byli napadeni také během pražských nepokojů v roce 1483 a 1521, potom konvent poničily různé živelné pohromy a budovy chátraly, protože chyběly prostředky na jejich opravu. V polovině 16. století karmelitáni klášter nadobro opustili. Zpustlý areál věnoval císař Rudolf II. roku 1602 františkánům.

Františkánská komunita, která k Panně Marii Sněžné přišla, pocházela z různých evropských národů - z Německa, Itálie, Španělska i Holandska. Přičinliví mniši hned začali s opravami, zvelebili bývalý hřbitov na zahradu – a oprávněně si můžeme představovat, že na rajský dvůr konventu vysadili náš tis.

Byl to zpočátku jen hubený proutek. Jen asi šest nebo sedm let si zvykal na klášterní půdu, když došlo k události v českých dějinách známé jako „vpád pasovských“. Jednalo se o konflikt mezi českými stavy a králem Rudolfem II., který na svou podporu povolal do Čech vojska arciknížete Leopolda Pasovského. Vojsko českých stavů mělo v držení Pražský Hrad. Když se první oddíly Pasovských objevily před Prahou, začalo vyjednávání. V úterý 15. února 1611 však Pasovští nečekaně vpadli na Malou Stranu a probili se ke Karlovu mostu. Nastalého zmatku využila pražská lůza, která uvěřila, že katoličtí řeholníci jsou s pasovskými spolčeni, a začala rabovat kláštery na Starém a Novém Městě. V klášteře augustiniánů Na Karlově byli zavražděni tři bratři, minority u sv. Jakuba nakonec ubránili staroměstští řezníci svými sekyrami a jezuity u sv. Ignáce ochránili stavovští.

Nejhůř se vedlo františkánům u Panny Marie Sněžné. Klášter obklíčilo na 700 rozzuřených a ozbrojených útočníků. Vtrhli do chrámu, kde zabili dva kněze a jednoho řeholníka. Potom vyvrátili klášterní bránu a povraždili čtyři další bratry, jednoho přímo na lůžku v klášterní nemocnici. Na půdě konventu našli další čtyři, které zabili a jejich mrtvoly shodili otvorem v klenbě na dlažbu kostela. Ani poslední tři františkáni, kteří se ukryli ve věžičce, neunikli kruté smrti; jejich bezduchá těla byla svržena na nádvoří a nabodána na kopí. Podrobné líčení o vraždě františkánů se objevilo v řadě dobových dokumentů, a tak můžeme číst: „Co pak v kostele, klášteře od kořisti bylo, to všechno rozebrali. Oltáře rozbořili a pryč odnesli, knihy, korouhve. Do ornátů a někteří do kápí mnišských pomordovaných se oblíkli, po ambitích semo tamo běhali, a tak masopust kvasili. V pravdě tu jest se věc hrozně ukrutná a tyranská stala, nebo ani jednoho z mnichů neživili. Čtrnácte jich zabili a ubité do nahá ohavně slíkli, na čež ošklivo dívati se bylo…“

Po čtyři dny ležela zohavená těla povražděných řeholníků, jak byla, v té hrůze se sem nikdo neodvážil. Potom je pražští měšťané ošetřili a bez rakví pohřbili do klášterní půdy. Čtrnáct vrahů bylo záhy vypátráno a potrestáno smrtí, čtrnáct mučedníků, kteří zemřeli pro víru, začalo být uctíváno. Záhy byla jejich těla exhumována a pohřbena v kapli sv. Michala v kostele Panny Marie Sněžné. V  říjnu 2012 bylo čtrnáct pražských mučedníků slavnostně blahořečeno v pražské svatovítské katedrále.

Tisový proutek přežil. Brzy se dočkal nových příchozích, kteří nahradili zavražděné bratry, a pod jejich péčí rostl, mohutněl a sílil.Je už osudem stromů, že dalece přežívají ty, kdo je vysadili, zcela jiní lidé se těší z jejich stínu a šumění koruny. Tak prý k františkánům ve stáří chodíval i Jan Neruda, aby se pokochal klidem jejich konventní zahrady; jistě znal i Františkánský tis. Od Nerudových dob se však mnohé změnilo. Původně uzavřená klášterní zahrada ve vnitřním bloku mezi Václavským náměstím a Jungmannovou, Palackého a Vodičkovou ulicí byla roku 1950 znárodněna komunisty a proměněna ve veřejný park. V roce 1982 byl park zrekonstruován – kromě jiného byly odstraněny dvě požární nádrže, umístěné sem za dob okupace na příkaz nacistů, a kolem bývalé barokní márnice vznikla malá bylinková zahrádka.

Františkánský tis naštěstí žije svá jara a podzimy stranou veřejného zájmu. Nepřístupnost mu umožňuje nerušený růst. Jako zasloužilý kmet podléhá péči pražského magistrátu, avšak poslední zdravotní řez stromu v roce 2002 byl na přání františkánů proveden jen opatrně, aby soška Panny Marie v koruně zůstala skryta a nebylo ji možné spatřit z větší vzdálenosti. Neboť františkáni vědí, že tajemství stromů jsou, stejně jako tajemství lidí, velmi křehká.

Broumov, foto Jiří Chalupa

Doksany, foto Jiří Chalupa

Svatá hora u Příbrami, foto Jiří Chalupa

Želiv, foto Jiří Chalupa