22. srpna 2014
Dobrý svět

ilustrace Darja Čančíková

nakladatelství Albatros, 2012

Docela obyčejné děti Markétka, Mára a Ema Pavelkovi žijí v malé vesnici na Moravě. Ve velké rodině, jako je ta jejich, se pořád něco děje.  Slaví se Vánoce, Velikonoce i narozeniny, jezdí se za prababičkou Matyldou do chalupy a také do Prahy za dědou Emilem. Máma šije kouzelné deky a polštáře. Táta řídí kamión. Strejda Standa maluje obrazy, které Mára obdivuje. Markétka objeví, že Jeník hraje na housle, a pes jménem Dárek najde nový domov. Knížka je o malých a krásných věcech, které prožíváme každý den.

možnost koupě: www.albatros.cz

ukázka z knihy

Krajina

Marek

Ráno je na světě nejkrásněji. Svět je ospalý, nikam nespěchá. Barvy jsou čisté. Je po dešti. Barvy jsou ještě vlhké. Celý svět je napitý vody. V mokré krajině je žluté světlo.

Loudám se.

Kaluže na silnici jsou zrcadla, ze kterých svítí žlutá pole, zelenožlutý les, nažloutlé mraky. Žlutou nevidí každý, ale já a strejda Standa ji vidíme. Třeba mraky a obloha - jak to zní jednoduše! Bílá a modrá přece. Ale tak jednoduché to není.

„Podívej, Maříku. Ten šedý mrak a bílé obláčky pod ním. Vidíš ty tóny oranžové a růžové? Takhle barevně se světlo odráží od mraků,“ říká strýc Standa. A já přikyvuju, protože je to přesně tak. Strejda Standa je malíř. Slíbil, že mě na jaře zase vezme do plenéru. Myslel jsem, že plenér je nějaké město, ale ne. Je to po malířsku krajina. Znamená to, že půjdeme ven a poneseme dřevěný stojan a desku a papír a krabici s barvami. Na nějakém krásném místě postavíme stojan, dáme na něj desku, na desku tvrdý papír a strejda maluje. Rád se na něj dívám. Mhouří oči a dlouho pozoruje. Pak z tubiček vymačká barvy na paletu a začne je míchat dohromady. Rychlými tahy črtá obrysy, stromy, horu, les, širokými štětci nanáší barvy.

Když je obraz hotový, strejda na mě koukne a řekne: „Tak co, Maříku? Dobrý?“

Mně se strejdovy obrazy vždycky líbí. Když u nich stojím blízko, jsou to jen barevné skvrny. Když se na ně dívám zdálky, vidím krajinu. Jak to strejda dělá, že ze skvrn je najednou strom nebo stín nebo mrak? Ještě jsem to nikomu neřekl. Je to tajemství. Chci být taky malíř. Přál bych si, aby mi strejda půjčil barvy a nějaký papír a svůj stojan. Abych mohl zkusit, jak z barevných skvrn složit krajinu.

Ze zrcadel na silnici ostře blesklo slunce. Žlutá barva bledne. Z polí zavál vítr. Slunce a vítr svět zase vysuší.

A já přijdu pozdě do školy! Musím utíkat.

Prababička

Markétka

Je sobota. Odpoledne jedeme za naší prababičkou. Když nás nikdo neslyší, s Márou jí říkáme jenom Matylda. Prababička nám přijde jako zbytečně dlouhé slovo.

Táta nás veze autem. Máma zůstane doma, protože má moc práce, ale upekla Matyldě bábovku. Tak ji vezeme.

Sedím vzadu vedle Máry. Na klíně držím talíř s bábovkou. V zatáčce chce bábovka sklouznout z talíře. Musím ji rychle naklonit na opačnou stranu, aby stála rovně. Připadám si jako žonglér v cirkuse. Lup! Teď se auto naklonilo tak moc, že jsem bábovku chytla v poslední chvíli.

„Tati, tati!“ křičím. „Jeď opatrně! Nebo bábovka spadne.“

Emince se to líbí. Vrtí se v sedačce a pozpěvuje: „Pra - bá – bič – ka! Bá – bov – ka! Pra- bá- bič-“

Koukne na nás, jestli posloucháme. A pak udělá vtip: „Pra – bá – bov – ka!“

Táta se u volantu rozchechtá a my taky. Ema je fakt roztomilá.

Matylda bydlí v chalupě. Chalupa je tak stará, že ani není z cihel, ale ze dřeva. Dřevěné trámy jsou stářím černé a mezi nimi je omítka natřená na bílo. Chalupa je pruhovaná jako zebra. Stavěl ji Matyldin dědeček. Jednou Matylda počítala, jak je chalupa stará.

„Když si můj dědeček bral moju babičku, bylo mu dvacet sedm. Chalupu měl zrovna postavenou. No a v příštím roce se jim narodila moja mamka. To byl rok 1905. Tož ta chalupa má ještě o pár roků víc než sto let.“

U chalupy roste veliká lípa. Lípu ten pra-pra-pradědeček zasadil, když chalupu dostavěl. Nejkrásnější je na jaře, když kvete. Hučí to v ní jako za bouře, kolik včel tam lítá. U lípy je tyčka a na ní cedulka s nápisem: Památný strom. Taky Matyldina chalupa je památka na to, jak žili naši předkové. Je chráněná, takže se na ní nesmí nic měnit. Ani přistavět garáž, jako máme my. Ale Matylda garáž nepotřebuje, když nemá auto. Má jenom modrou železnou kárku, na které vozí šišky a dřevo z lesa.

Táta zastaví na kraji silnice. Matylda otvírá vrátka a spěchá nám naproti. Chodí oblečená jako z nějaké staré knížky. Má širokou sukni, bílou zástěru, černý kabátek a na hlavě šátek. Říká, že kdyby šátek neměla, nastydla by jí hlava. Punťa se jí motá mezi nohama a vrtí ocasem. Je starý, už pomalu chodí. Když ho pohladím, olízne mi ruku.

„Pote, pote! Že máte hlad? Dělala jsem kecánky. Pote, dokud jsou teplé!“

Matylda legračně mluví. Některá slova jen jinak vyslovuje, ale o některých si s Márou myslíme, že je nikdo jiný na světě neříká. Že si je prababička vymyslela. Tak třeba kecánky jsou podle ní placky z brambor. My jim říkáme bramboráky, ale Matylda si nedá říct. S Márou se tomu smějeme, protože kecánek nám připomíná psí hovínko nebo tak něco. Ale jsou parádní. Křupavé, s majoránkou a pečené na sádle. Punťovi jsem taky dala kousek. Tajně. On nesmí loudit, Matylda by se zlobila. Nakonec jsem kecánků snědla celý talíř.

„Tož ta bábovka. Taková pěkná! Vzkažte Růžence poděkování, však si nemusela dělat škodu. Já mám pro ni lipový květ. Až budete nastydlí, ať vám uvaří čaj a dá do něj medu.“

Růženka je naše máma. Ona taky dobře vaří, ale u prababičky všechno chutná nějak líp. Víc to voní nebo co.

Když dojíme, jdeme za tátou na dvorek. Seká babičce dřevo na topení. Pokaždé, když jsme tady, táta Matyldě něco opraví nebo jí naštípá dříví. Táta je silák. Je taky šikovný. Vezme poleno, rozmáchne se sekyrou a třísk! Poleno se rozlétne na dva kusy. Táta ještě rozštípne i ty půlky, aby se dřevo vešlo babičce do kamen. Matylda tomu dřevu říká štípanky. To je taky slovo, které jsem od nikoho jiného neslyšela.

„Máro, pojď skládat.“ Táta si utře zpocené čelo. „Ať to máme brzy hotové.“

Mára bere štípanky a skládá je do hraničky pod kůlnou. Pěkně rovnou ploškou ke stěně, aby se hranička nezřítila. Matylda má dřeva pořádnou zásobu. Na celou zimu. Dřevo musí vydržet do jara. Pak táta v lese pořeže nové stromy a přiveze nová polínka.

„Půjdeme na králíčky. Pojď, Eminko.“

Ema králíčky miluje. Radostně běží za Matyldou. Najednou uklouzne a zavrávorá. Zastaví se, zamyšleně zvedne nohu a podívá se na botu. Dneska jsou slepice zavřené, ale nějaké slepičince tu po nich vždycky zůstanou. Ema se rozbulí. Babička jí botu utírá hadrem.

„Ale co je to za hovínko! To nic není. Vždyť ani nesmrdí. Koukni, celé je do zelena, jak se slepičky pořád pasou na trávě.“

Králíkárna je v kůlně, aby králíkům nebyla zima. Jsou tu černí, strakatí i dva bílí angoráci s dlouhými chlupy. Nejkrásnější jsou malincí králíčci, ale ti se narodí zase až na jaře. Přes léto vyrostou a v zimě je sníme. Každý z králíků má svůj pokojíček s drátěnými dvířky. Tudy jim Matylda dává dovnitř čerstvé seno a vodu.

„Toho si pohlaď, Eminko, ten nekouše. Já ti ho podržím.“

Černý králík je hodný. Neprotestuje, když ho beru do náruče. Přes bundu cítím, jak mu tluče srdíčko. Bojí se, chudáček. Krásně mě hřeje. Ema mu hladí čumáček s fousky a dlouhé uši. Vevnitř je má růžové. Voní senem.

Matylda štrachá v kůlně. Najde sekyrku, mnohem menší, než kterou se seká dřevo.

„Venoušku, na,“ vzdechne lítostivě a podá sekyrku našemu tátovi. „Já to zabít nemožu. Kdyby byl ještě stařeček, ten by to měl raz dva.“

Nás děti pak babička zažene do chalupy, abychom se nedívali, jak táta zabíjí králíka.

Nevím, co je na tom zvláštního. Králík se vezme, sekyrkou se klepne do hlavy a je to. Myslím, že mnohem horší je, když táta králíka stahuje z kůže. Na to už se zase dívat smíme, i když je to ošklivý pohled. Dospělí jsou někdy divní.

Medvěd

Eminka

Jsem nemocná. Bolí mě v krku. Do školky nemůžu. Jsem doma. Ale nemusím ležet. Panenky půjdou na procházku. Na čerstvý vzduch. Musím je teple obléct. Nejdřív miminko Pepíček. To dá práci. Musím mu dát dupačky, kabátek, botičky a čepičku. Tak. Už jsi spokojený? Snad se nepokaká. Pak barbína Adélka. Vezme si šaty na ples. Bude jako Popelka. Sonička je taky pěkná, má žluté vlasy a mrkací oči. Ale nemá řasy. Je stará, mám ji po Markétce.

Dám je do kočárku. K nim králíčka. Opici. Medvěda! Ať je medvěd hlídá. Je největší a nejsilnější. Všechny přepere.

Co říkáš, medvěde? Na uši zima? Vezmi si šálu. Na.

Medvěd bude řídit. Kočárek je totiž velké auto, s jakým jezdí náš táta. Jezdí daleko, do cizích zemí. Je dlouho pryč. Když se vrátí, má pro nás bonbóny a čokolády. Cizí, z těch zemí.

Medvěd zlobí. Má uši v teple, ale chce med.

„Medvěde, ty se mě natrápíš,“ řeknu to jako máma. „Co mám s tebou dělat! Tak já jdu do krámu pro med. Seď a čekej. A nehoupej se. Mohl bys převrhnout auto. Víš, jak by panenky plakaly, kdyby si natloukly?“

Jdu za mámou do kuchyně.

„Mami! Máme med? Medvěd chce med!“

Máma loupe brambory. Slupky od brambor jsou jako placatí hadi.

„Může medvěd med, když ještě neměl oběd?“ ptá se máma.

Dělá si legraci? Plyšový medvěd přece nejí. Máma se ale tváří vážně. Musím jí to vysvětlit. „To je přece jen jako, mami.“

Měla jsem štěstí. Přinesla jsem z krámu kalíšek medu a malou lžičku.

„Podívej, co jsem koupila! Tak to sněz. Budu tě krmit. Jez pořádně, nebo… nebo nedostaneš brambory k obědu. To by ti bylo líto, co?“

Medvěd pěkně papá. Už to všechno snědl. Mističku vylízal jazykem.

Můžeme jet. Musíme jet po chodníku, protože na silnici je hodně aut. Jedeme po koberci, kde kolečka jedou hladce. Kolem postýlky. A zase zpátky. Medvěd pořád padá. Musím ho narovnávat.

„Médvědé, médvědé, dej pozór na panenky, ať nejsou moc velký, na silnici autó je nepřejedé, večér zase spinkáté…“

To byla krásná píseň, řekl medvěd. Můžeš zazpívat ještě něco?

„Dobře. Zazpívám ti anglicky.“

„Blam áj zví má zů, pí ma kví há pů, tů jůůůů……!“

Medvěd zatleskal. Ale protože má měkké packy, nebylo to slyšet.

„Oběd!“ volá máma z kuchyně

Tak to vidíš, medvěde. Musím na oběd. Až bude po obědě, vrátím se a přinesu ti bramboru. Chceš?