22. srpna 2014
České nebe

ilustrace Dora Čančíková

fotografie Jiří Chalupa

nakladatelství Práh

Svatí lidé – světci byli a dosud jsou celebritami křesťanské Evropy. Středověká společnost žila legendami o svých svatých, udržovala jejich kulty jako pilíře správného směřování v každodenním životě, v umění i politice, a také je vášnivě milovala, věřila v ně a žádala od nich naději… Odkaz světců s českými kořeny je živý i dnes. Právem na něj můžeme být hrdí. 

Na počátek dlouhého výčtu českých svatých je však nutné postavit cizince: soluňské bratry Cyrila a Metoděje, bez kterých by neexistovalo slovanské a později ani české písemnictví. Nejsilnější charizma mají světci národní, zemští patroni; v jejich čele stojí svatý Václav a místem jeho tradičního uctívání je Stará Boleslav, kam každoročně míří svatováclavská pouť. Českou patronkou je „prabába“ Přemyslovců svatá Ludmila, stejně jako královská dcera Anežka Česká, jejíž svatořečení v roce 1989 podle dávného proroctví přineslo zemi svobodu. Mnozí z českých světců jsou známější v cizině než doma, patří mezi ně i první český biskup svatý Vojtěch zvaný „český Evropan“. Za nejpopulárnějšího českého světce můžeme považovat Jana Nepomuckého, jehož soch se po Evropě nachází na třicet tisíc. Někteří svatí s českými kořeny konali své velké skutky v cizině: tak se Klement Maria Hofbauer, pekař z moravské vísky, stal patronem města Vídně, a jiný český rodák, Jan Nepomuk Neumann, je znám jako první americký svatý. možnost koupě: www.prah.cz

 

Zdravice kardinála Dominika Duky k příležitosti slavnostního uvedení knihy: 

Dámy a pánové,

velmi mě mrzí, že nemohu být s vámi při této krásné příležitosti, ale neodkladná záležitost související s mou zítřejší cestou do Británie mě na poslední chvíli přiměla věnovat se jiným věcem. Dovolte, abych alespoň touto cestou byl spolu s vámi při prezentaci nové knihy o našich svatých a o tom, co znamenali nejen pro naši historii.

V dnešní době a možná zvláště v naší zemi byli svatí odsunuti do pozadí nejen současných celebrit, ale především do stínu našeho spoléhání se na sebe sama, naší pýchy. Světci v očích dnešního světa patří do minulosti, která prý není než předmětem zájmu odborníků a zdrojem muzeálních exponátů. Tak jako je ovšem minulost součástí našich dějin a není ničím, co by se nás netýkalo, tak také světci dál promlouvají k našim uším. Neslyšet je znamená ochuzovat se o hlas těch, kteří v těžkých chvílích obstáli, od nichž se můžeme učit a kteří pro nás mohou být oporou v tíživých chvílích našeho života, kdy bychom si chtěli zoufat, v situacích, kdy oni už přemohli zlo a jeho mámení.

Dvojnásobně to platí u světců, kteří jsou patrony naší země. Právě oni vytyčují zásadní body, které tvoří naší identitu, které utvářejí nás samé. Svatý Václav, počátek svatováclavské tradice, který je legendicky spojen prostřednictví Palladia české země se svatými Cyrilem a Metodějem a svatou Ludmilou, se stal velice brzy součástí jakési ságy, jež vstoupila do narativní historie raného českého státu, který se rozhodl být součástí křesťanského společenství Evropy. V jejím prostoru formovaném křesťanskými vládci vytvořilo křesťanství prostředí pro vznik nové kultury a civilizace. Tak se součástí naší kultury a naší civilizace stal i životní příběh svatého Václava.

Další významnou postavou, kterou jsme si připomínali v minulém roce, je světice z rodu Přemyslovců sv. Anežka Česká. V souvislosti s ní mě napadá úvaha Simony Weilové, která říká, že pravé štěstí prožívá ten, kdo se dotýká pravé skutečnosti. Co je to skutečnost, je velikou otázkou filosofie všech dob. Kant dokonce říká, že je skandálem filosofie, že ji není schopna dokázat. Křesťané ovšem vědí, co je tou pravou skutečností. Sv. Anežka Česká ji nalézala v setkání s bídou a utrpením nebo lépe v okamžiku, kdy v těžkých chvílích ubožáků, stála na jejich straně, na straně Krista. Ani tato zkušenost, o níž nám vypráví sv. Anežka, není ničím, co by dnes pro nás bylo bez významu.

Mnozí z českých světců jsou známější spíše v cizině než doma. Nemyslím si, že je to ostuda, jen se mi zdá, že bychom proto více měli cestovat, abychom si všímali toho, na kolika evropských mostech stojí náš Jan Nepomucký. Stejně tak by nás cesty do Polska a Uher měly upomínat na to, jak velkým Evropanem byl např. takový sv. Vojtěch. Jeho politicko-náboženská vize rovnoprávných křesťanských národů určuje uspořádání střední Evropy dodnes. Více připomínat bychom měli také svaté, kteří měli české kořeny, ale své velké skutky konali v cizině. Mám na mysli Klementa Mariu Hofbauera, patrona Vídně, a jihočeského rodáka Jana Nepomuka Neumanna, který je znám jako první americký svatý.

Dostáváme dnes do rukou novou knihu autorky Aleny Ježkové s přitažlivým názvem České nebe. Modrá barva knihy upomíná na to, že je to kniha o živých, o životě, který vyrůstal z víry v život věčný darovaný Bohem. Svatí, jak jsem již říkal, patří do našeho života a to velmi dobře vystihla autorka knihy, která citlivě přistupuje ke každému svatému a přibližuje nám specifičnost a originalitu jejich svatosti. Neopomíjí ani tradici, která se dochovává věrným vyprávěním po generacích a nese v sobě pečeť úcty našich prapředků k těm, kteří nás vedou k původci života.

Vyprávění doprovází velmi zdařilé barevné ilustrace postav svatých od Dory Čančíkové. Barva těchto ilustrací zdůrazňuje jejich přítomnost vedle podobně zdařilých černobílých fotografií z míst úcty těchto svatých od Jiřího Chalupy.

Věřím, že tato publikace bude poučením pro ty, kteří chtějí poznat tuto zem a její lidi, kteří se v ní zrodili, pro ni pracovali a měli ji rádi a to tak, že to oslovuje i dnes nás. Proto bych chtěl poděkovat také nakladatelství Práh, zvláště panu nakladateli Martinu Vopěnkovi za uskutečnění tohoto dobrého díla a žehnám, zdáli, ale duchem blízko Vás,

Váš + Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský 

ukázka z knihy

Svatá Anežka Česká

* leden 1211 Praha
+ 2. 3. 1282 Praha

Královská dcera z rodu Přemyslovců, zakladatelka prvního českého špitálu a kláštera klarisek v Praze Na Františku, zakladatelka řádu křižovníků s červenou hvězdou. Patronka českých zemí, patronka české charity.

Bývá zpodobněna jako abatyše s korunou na hlavě, jak ošetřuje nemocné nebo s modelem kostela jako symbolem založení kláštera Na Františku.

Ostatky světice jsou uloženy na zámku Escorial u Madridu, jejich zlomek je součástí chrámového pokladu svatovítské katedrály v Praze. V českých zemích se svátek sv. Anežky slaví 13. listopadu.

Chci sloužit, a ne aby mi bylo slouženo

Málokdy došlo v Čechách tak plně na slova starých proroctví. Zlidovělý výrok litoměřického opata z roku 1455, že „pokojné a šťastné časy v zemi české nastanou, až obyvatelé tělo blažené Anežky najdou“, se vyplnil. Má symbolickou duchovní platnost, že ke svatořečení Anežky České došlo 12. 11. 1989, pouhých pět dní před vypuknutím „sametové revoluce“, která českým zemím navrátila svobodu.

Přitom o svatořečení své pratety usilovala už královna Eliška Přemyslovna, která věřila, že jen díky modlitbám k Anežce se uzdravil její syn, pozdější císař Karel IV. Také on naléhal na papeže s prosbou o Anežčinu kanonizaci, ale neuspěl. Kromě dějinných událostí, které neustále destabilizovaly poměry v Čechách, to byly právě chybějící ostatky, které bránily řádnému kanonizačnímu procesu. V polovině 17. století byl v Anežském klášteře za záhadných okolností objeven starý hrob a v něm ostatky v řeholním oděvu vydávající silnou vůni; ta naděje však byla lichá. S jistotou se uchoval jen ostatek Anežčiny spodní čelisti, uložený na zámku Escorial u Madridu ve Španělsku. Část tohoto vzácného ostatku se roku 1988 pražskému arcibiskupství podařilo získat a kanonizační proces mohl být zahájen.

Anežka byla nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie Uherské. Královský původ ji předurčoval ke vznešenému životu. Ihned po narození se stala předmětem sňatkové politiky svého královského otce, který ji několikrát zasnoubil s významnými představiteli evropských panovnických rodin; ze všech sňatků však z různých důvodů sešlo. Když otec zemřel a vlády se ujal Anežčin bratr král Václav I., vznešené nápadníky odmítla sama. Už dávno věděla, že světský život ji neláká.

Odmalička byla zvyklá žít v klášteře, v tichosti a modlitbě. Jako dítě žila nejprve v klášteře v Třebnici pod vedením své tety, vévodkyně a světice Hedviky Slezské, později v klášteře v Doksanech, jenž byl významným místem pro výchovu šlechtických dcer. Zapůsobil na ni také příklad její sestřenice, světice Alžběty Durynské, zakladatelky špitálu v Marburku. Vytoužený svět hlubokého ticha, niterné kontemplace a vysokých ideálů k Anežce promlouval stále naléhavěji. Od minoritských mnichů, františkánů, kteří tehdy začali působit v Praze, získala informace o životě svatého Františka a Kláry z italského Assisi a tím i o novém, v evropských městech tehdy velmi populárním způsobu řeholnictví zaměřeném na službu těm nejbídnějším.

Ovlivněna všemi těmito ideály založila v Praze v roce 1233 s finanční pomocí matky první špitál pro chudé v Čechách. Zahrnoval nemocnici, chudobinec a útulek pro pocestné a nacházel se v blízkosti dnešního kostela svatého Haštala. Dodnes tichý haštalský plácek vyzařuje zvláštní jímavost nezvyklou pro okolní pražský ruch, i když po špitále nezůstala ani stopa… Zřejmě ve stejném roce Anežka zakládá i klášter Na Františku, na jehož budování věnuje celé své královské věno. Komplex zahrnující kromě hospodářských stavení dva kostely, dvě kaple, dva kláštery a dům abatyše je nejstarší gotickou památkou v Praze, a také jednou z nejkrásnějších, postavenou pod přímým vlivem velkolepé francouzské architektury. Zaplout do uliček kolem Anežského kláštera znamená úkrok do meditativního stínu. Mžourají na vás pitoreskní domky těsných ulic. Za zdí spí obnovený klášter, prostorné náruče jeho kostelů občas rozezní koncertní hudba. Světlo a stín, turistický shon a vnitřní klid – královská dcera a asketická řeholnice. Jak příznačné! Jen prázdnota a mlčení budov zbavených účelu, pro který byly stavěny a jemuž sloužily, zneklidňuje. Vždyť před necelými osmi sty lety zde zářilo jedno z nejvýznamnějších duchovních center Evropy...

Nakonec Anežka učinila poslední krok: v roce 1234 ve slavnostním průvodu odešla z Pražského Hradu do svého kláštera chudých. Byla to velkolepá podívaná hodná královské dcery, Anežku provázel král, sedm biskupů a nejvyšší šlechta. Spolu s ní do kláštera vstoupilo sedm urozených panen z českých šlechtických rodů, pět klarisek už předtím přišlo z Itálie.

Anežčino rozhodnutí vyvolalo pozdvižení po celé Evropě. Vždyť královská dcera odmítla skvělé nabídky k sňatku, také tu od samotného císaře, a navíc si vybrala řád svaté Kláry, pro přísnou askezi přezdívaný „řád chudých panen“… Tradiční řeholní řády do té doby totiž umožňovaly rozdělení jeptišek na chórové a laické sestry. Sestry chórové byly urozeného původu a i v klášteře zůstávaly šlechtičnami: účastnily se modliteb, ale ve zbylém čase vyšívaly mešní roucha nebo se věnovaly jiné nenáročné činnosti. Hrubší práci v klášteře vykonávaly sestry laické, které pocházely z prostších poměrů. Pravidla řehole svaté Kláry však mezi sestrami nečinila žádné rozdíly, byly si rovny v práci i v duchovním životě a jejich prioritou byla sociální služba.

Se svatou Klárou z Assisi navázala Anežka přátelský vztah. Zachovaly se jejich vzájemné dopisy. První z nich psala Klára roku 1234, aby pozdravila novou spolusestru; v dalším listě o několik let později utvrzuje Anežku ve správnosti směru, který si vybrala, krásnými a jasnými slovy: „Co už držíš, drž pevně! Co konáš, konej vytrvale a nikdy neopouštěj, ale klidně, radostně a hbitě jdi po cestě k velké blaženosti v tichém následování.“

Špitál a klášter zvaný podle tamějšího kostela Na Františku se stal útočištěm stovek potřebných. Mrzáci, vojenští zběhové, chudáci stižení nejrůznějšími nemocemi a žebráci bez domova si k jeho bráně přicházeli pro jídlo, ošetření i útěchu. Anežka byla vázána přísnou klauzurou, nemohla docházet do špitálu a ošetřovat nemocné, přesto našla způsob, jak trpícím pomáhat. „Misky a ostatní kuchyňské nádobí s velkou radostí srdce umývala, rovněž příbytky sester a různé nečistoty tajně čistila (…), dávala si se zbožnou opatrností přinášet páchnoucí obvazy nemocných sester a malomocných lidí a právala je jemnýma rukama, takže častým praním takových věcí žíravým louhem a mýdlem mívala poraněné ruce.“ V noci tajně spravovala šatstvo pražské chudiny, protože nechtěla, aby o tom její sestry věděly. Také když ji papež ustanovil abatyší nového kláštera, nebyla nijak nadšená, protože "chtěla spíše poslouchat než ovládat, chtěla sloužit, a ne aby jí bylo slouženo, podobně jako sv. František." Na úřad abatyše Anežka z pokory rezignovala, ale díky obrovské úctě, které se těšila, fakticky zůstala jako „starší sestra“ vedoucí osobností konventu až do své smrti.

Pro pražské klarisky Anežka vymohla u papeže zmírnění přísných podmínek řehole, zejména nošení obuvi a teplého oblečení, protože zvláště sestrám z Itálie byla v Praze neúnosná zima. Sama se však řídila nejpřísnějšími předpisy v odívání i ve stravě, jedla jenom syrovou cibuli, ovoce, chléb a výjimečně ryby. Proto časem „zmizela krása její tváře, uvadla tělesná síla, oči se zakalily slzami, a když bylo stráveno maso, kosti přilnuly ke kůži“. Své tělo trýznila i bičováním, dokonce sama Klára ji ve svých dopisech mírnila v přehnané askezi.

Z ústraní kláštera Anežka ovlivňovala směřování svého řádu a nejrůznějšími způsoby napomáhala vládě Přemyslovců. Byla vysoce vzdělaná, psala a četla v češtině, latině, němčině a italštině. Stala se prostřednicí mezi českým králem a papežem, se kterým si čile dopisovala: zachovalo se víc než dvacet jejích listin psaných papeži, které obsahují různé dotazy, prosby a náměty k praktickým i teologickým aspektům společnosti a vedení řádu. Roku 1249 rezolutně zasáhla do sporu bratra Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II. a dosáhla tak ukončení občanské války v českých zemích.

Jako světice byla ctěna už za svého života. Byla obdařena jasnozřivostí, například předem oznámila smrt svého synovce krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Vnitřním zrakem „viděla“ i provinění a zásluhy umírajících sester. Měla léčitelské schopnosti, jednu z klarisek prý zbavila silných bolestí hlavy pouhým přiložením závoje. Životopisec popisuje i zázraky na Anežčinu přímluvu, kdy se v klášteře náhle objevilo jídlo v době velké bídy a hladu.

Za vlády Anežčina bratra, krále Václava I., a později i za Přemysla Otakara II. klarisky Na Františku sice žily skromně, ale nikdy netrpěly ekonomickým nedostatkem. Zlé časy nadešly až po smrti Přemysla Otakara II. roku 1278, kdy se české království v důsledku prohrané bitvy na Moravském poli dostalo do područí Rudolfa Habsburského. Od něho si správu země vyžádal Ota Braniborský. Ten ze země odvlekl nezletilého následníka Václava II. a své moci využil k neslýchanému útisku a drancování českých zemí, které v letech 1281 a 1282 vyvrcholilo krutým hladomorem. Jen v Praze se mrtví počítali na tisíce. Z královské rodiny zůstala v zemi vlastně jen Anežka. Na sklonku svého života tak musela vnímat nesmírné pokoření své dynastie, která kdysi patřila k nejvýznamnějším v Evropě… Za těchto skličujících okolností 2. března 1282 ve svém klášteře umírá.

Její mrtvé tělo přenesli do klášterního kostela, kde již spočívaly ostatky jejího bratra Václava I. a jiných příbuzných z královského rodu. Po několik dní se k mrtvé Anežce hrnuly nekonečné zástupy pražské chudiny i urozených lidí, tělo se totiž nerozkládalo a navíc vydávalo příjemnou vůni. Když si jedna ze sester chtěla odříznout nehet z palce na památku, začal prst krvácet a jen díky její úpěnlivé modlitbě krvácení ustalo. Později Anežčiny ostatky pohřbili ve výklenku kaple Panny Marie, jak si za života přála. Kostel na samém břehu Vltavy však často ohrožovaly záplavy, proto sestry vložily ostatky do menší rakve, která se potom často přenášela. Během husitských válek byl klášter Na Františku vydrancován a pobořen. Když se do něj roku 1439 vrátily klarisky, Anežčino tělo už v troskách nedokázaly nalézt.