22. srpna 2014
Dračí polévka

ilustrace Nikkarin
nakladatelství Albatros

Long má dva životy. Zatímco doma mluví vietnamsky a jí hůlkami, ve škole mluví česky, jí příborem a jmenuje se Láďa.  Bydlí s mámou a dědou na pražském sídlišti. Neviditelným členem domácnosti je mistr Kung, dávný čínský filozof. Tátu Long zná ho jen z Dračí legendy, kterou mu máma odmalička vypráví. Chod rodiny je určen každodenními rituály, na jejichž pečlivé dodržování dohlíží děda. V den Longových dvanáctých narozenin se ale strhne smršť událostí. Z Hanoje přijede Cizinec, který o sobě tvrdí, že je Longův táta. Věci se zapletou a Long uteče z domova. Zbývá spousta otázek. Pomůže Longovi jeho ukrajinská kamarádka Světlana? Změní se něco, když se z černých vlasů stanou žluté? Je děda podvodník? A jak se vaří Dračí polévka…?

kniha získala ocenění: 

  • nominace na cenu Zlatá stuha 2012
  • mezinárodní cena White Raven 2012

možnost koupě: www.albatros.cz

Recenze:

Dračí polévka není instantní, je to silný vývar citů a tolerance

(Klára Kubíčková, Mladá fronta Dnes, 15. 7. 2011)

Alena Ježková je taková spisovatelka, která umí velmi dobře pracovat s něčím, co se snad dá nazvat fenomén: nejdřív byla jejím fenoménem Praha, to napsala knížku Prahou kráčí lev a také Strážce pražských ulic, Prahu babku měst a 77 pražských legend. Potom převyprávěla staré řecké pověsti, moravské legendy a příběhy českých knížat a králů. Pak ji zaujaly ruské pohádky, přednedávnem vydala v Albatrosu Babu Jagu, kostlivou nohu. No a nejnověji pracuje s fenoménem vietnamské komunity v Praze, čerstvě jí (také v Albatrosu) vyšla knížka Dračí polévka.

Tajuplný svět

Na první pohled je to marketingově výhodná strategie, tahle práce s fenomény. Čtení o Praze je vděčné, na ruské pohádky si dnešní děti už málo pamatují a zabývat se menšinami je moderní. Při čtení jejích knížek si však dospělý čtenář uvědomí, že i když je něco poměrně dobrým reklamním tahem, může to mít vysokou kvalitu, čtivost, náboj a smysl. Dračí polévka je přesně taková. I když místy může být záměr autorky vzbudit v dětech zájem o minoritu a naučit je toleranci až příliš zjevný, nemění to nic na tom, že je to vážně dobrá knížka. Navíc doplněná Nikkarinovými barevnými velkými ilustracemi a menšími čtvercovými obrázky, které nementorují, jen vytvářejí k příběhu paralelní tajuplný svět. Chlapec Lung slaví narozeniny, ve škole ho znají jako Láďu a jen jeho spolužačka z Ukrajiny Světlana mu říká Lungu. Maminka mu odmala vypráví příběh o vietnamském Dračím králi, který zplodil syna a na dvanáct let se pohroužil pod hladinu moře. Lung žije ještě s dědečkem, který vlastní stánek s nudlemi a dračí polévkou. V den jeho dvanáctých narozenin ho čeká dobrodružství, během kterého bude muset dospět, setkat se tváří v tvář s nemilosrdným světem bílých, odpustit otci a naučit se vařit svoji dračí polévku.

Nauka o toleranci 
Dračí polévka má spád a poučení, to jsou její dva hlavní klady, tedy kromě ilustrací. Vietnamským dětem může pomoci najít sebedůvěru v latentně nepřátelském světě většiny a českým dětem zase toleranci a úctu k jiné kultuře. Bez ohledu na barvu kůže mezi řádky nese poznání, že dospívání není jednoduché a že i dospělí dělají chyby. Dračí polévka není instantní, vaří se šest hodin nebo i víc. Stejně tak kniha Aleny Ježkové není žádným povrchním módním vyprávěním, je silná a zahřeje. Jako dračí polévka.

ukázka z knihy

3 Mistr Kung

Den ve škole prchnul jako nic. Škola je pro mě taková stínohra. Tam chodí Láďa, já tam vlastně nejsem.
Když jsem vystoupil z autobusu, bylo po páté. Coural jsem se domů a koukal, jak město zalehává soumrak. Jako velký tmavý pes, co se pomaloučku pokládá do pelechu. Okna sídliště se jedno po druhém rozsvěcovala, jak lidi přicházeli domů, potkávali se, zapínali lampy a televize a sporáky.
Sídliště je neskutečný vynález. Takových padesát krabic, pěti až patnáctipatrových, takže v průměru o deseti patrech. Každé patro o deseti bytech, sto bytů na jeden barák, a v každém bytě třeba tři lidi, jako já, máma a děda. Jedna krabice pro tři sta lidí, sídliště pro patnáct tisíc… Znám jedno místo, takový plácek s dětským hřištěm uprostřed, odkud jde většina sídliště přehlédnout. Schválně jsem si trochu zašel, abych se v klidu podíval. Stál jsem a sledoval mrkající sídlištní okna, namodralá obrazovkou televize, ale taky měkce žlutá a oranžová. Hodně oken bylo ještě slepých, jak čekala na svoje lidi. Blik – zase se jedno rozsvítilo. A další a další. Ohromný svět… Ale úplný nic proti zemi Vietů,[A1] kde je lidí osmdesát pět miliónů nebo tak. Což si fakt neumím představit.
Když jsem přišel domů, děda už byl v kuchyni. Stánek zavírá v pět a v šest už doma soustředěně krájí zeleninu, maso a kytice svěžích natí na dřevěném prkýnku. Většinou jsou to věci, které mu zbyly z denního vaření, protože děda nikdy nepoužívá potraviny z předešlého dne. Pro jeho kuchařské umění u něj snídá a obědvá většina lidí z tržnice. Občas si tam dá závitky nebo křehkou kachnu i někdo cizí, kdo sem náhodou zabloudí. Dědův stánek je jako nějaký všední živočich, dokonale ztracený v barevné džungli. Dokonce i mně se párkrát stalo, že jsem ho minul, tak dovedně je maskovaný v jednom tom tunelu s textilem a elektronikou.
„Ahoj dědo. Co bude k večeři?“
Mrsknu batoh na zem a koukám dědovi přes rameno. Na stole už jsou hůlky a misky s naloženým bambusem, čili omáčkou, s plátky čerstvého zázvoru a nasekaným zeleným koriandrem. Všechny věci, co jsou k večeři třeba.
„Neřvi, Longu. Chceš jako zákusek smažené ovoce?“
Obrátím oči v sloup a zašklebím se, protože děda je ke mně zády. Jinak bych si to samozřejmě nedovolil.
„Super, jasně.“
„Cože?“ zařve děda. „Nemůžeš mluvit nahlas?“
„Promiň, dědo! Ano, dám si smažené ovoce!“
„A vůbec, šlechetný se nežene do řečí, ale do práce, říká….“
„… mistr Kung, já vím, dědo,“ řeknu maličko podrážděně.
Mistra Kunga bych nejradši vymazal z dějin civilizace. Je známější jako Konfucius, ale děda mu říká mistr Kung. Byl to čínský učenec a myslitel v hodně dávných dobách před naším letopočtem. Vyznačoval se tím, že pořád někde chodil a zažíval různé historky. Napsal taky nějaké spisy o tom, že se má člověk slušně chovat a králové mají správně vládnout své zemi a tak. Děda je jeho nadšeným příznivcem. Pořád si čte v knížce Sbírky mistra Kunga a hlavně je schopný citovat ho třeba třicetkrát za den. Přítomnost mistra u nás doma zhmotňuje výšivka nad dědovým gaučem: „K jídlu mám jen hrubou rýži, piji jen čistou vodu, polštářem je mi má ruka, ale i tak jsem rád na světě. Bohatství a sláva získané nepoctivě jsou jen letící oblaka na nebi. Mistr Kung.“ Ve skutečnosti jí děda rýži jedině s masem nebo zeleninou, kromě čaje labužnicky srká kafe nebo pivo a pod hlavu si dává polštář s kachním peřím. Ale jinak to všechno sedí.
S dědou je totiž všechno tak i tak: přísné i rozmařilé, rozumné i praštěné, záhadné i jasné. Jako celá jeho dědovská role. Děda vlastně není děda, jako mámin táta. Máma říká, že když jsem byl úplné miminko a bylo nejhůř, tak se děda prostě objevil a začal nám pomáhat.
Při večeři si vzpomenu.
„Ráno někdo volal. Nějaký chlap z Hanoje. Chtěl tebe, mámo.“
Srdce se mi zase rozbuší, jako by ten hovor byl nějaký zakázaný nebo co.
Máma se zvedne obočí. „Kdo to byl?“
„To nevím, nepředstavil se. Ty v Hanoji někoho znáš?“
Máma se podivně zatvářila. Jako by jí přestalo chutnat.
„Spletl jsem něco?“
„Ne ne, vůbec,“ řekne máma rychle. A hned změní téma hovoru: „Longu, zítra máš dvanácté narozeniny.“
Pronese to nesmírně slavnostně, jako bych to nevěděl.
„Přichystali jsme pro tebe oslavu v jedné restauraci na Žižkově. Přijde teta Pham s Ha a dokonce i Chung, představ si! Je na skok v Praze a udělá si čas. Co tomu říkáš?“
Máma zářila. Ale já se málem skácel. Protože oslava s Chungem je to nejšílenější, co si člověk umí představit.
Chungovi je dvacet a studuje ekonomii v Oxfordu v Anglii, což je asi úplně nejlepší vysoká škola v Evropě. Místo mozku má výkonný počítač, který mu umožňuje získávat diplomy a trofeje ve všech vědomostních soutěžích, jaké si člověk dokáže vymyslet. Zato běžných lidských vlastností se mu nedostává. Myslím jako radost, city, slušnost a tak. Máma ovšem Chunga zbožňuje. Řekl bych, že si tajně přeje, abych byl jako on. Což doufám nebudu.
Dcera Pham se jmenuje Ha, je stejně stará jako já a je docela fajn, akorát je zas problém, že Pham s mámou nás pořád dávají dohromady. Mám dojem, že už se domluvily, že se s Ha vezmeme.
Ale já si vezmu Světlanu. To bude rodinka! Jaký vlastně budeme mít děti? Čecho-vietnamo-Ukrajince…? V Praze ale bydlet nebudeme, fakt ne.
Ještě nikdo to neví, ale já budu žít v Amsterdamu.
Tam se lidi nemusejí přetvařovat. Na netu je o Amsterdamu hodně odkazů a spousta fotek. Často si je prohlížím. Skoro tam nemají auta, lidi tam jezdí na kolech, ulicemi protékají kanály s vodou a přes ně vedou takové legrační můstky. Je tam hodně černochů a Číňanů a různých míšenců a všem je jedno, jak kdo vypadá.
„To je bezva, mami, díky za tu oslavu.“
Vymáčknul jsem ze sebe nějakou radost, aby máma byla spokojená.
Dědu jsem ale neoklamal.
„Měl bys být potěšený, Longu, že vůbec můžeme tvé narozeniny slavit,“ prohlásil s plnou pusou. „Protože například kdybychom chtěli oslavit narozeniny mistra Kunga, nebylo by to možné.“
A je to tady. Divil bych se, kdyby se k nám mistr Kung nevetřel i na večeři.
Děda se tvářil šibalsky a čekal otázku. Máma si hleděla jídla. Tak jsem se obětoval.
„Proč, dědo?“
„Přece proto, že neznáme den, kdy se narodil…!“ rozchechtal se děda. Chechtal se tak srdečně, že mu zaskočila rýže. Zrudnul v obličeji, vypoulil oči a v kašli popadal dech.
Máma vyskočila a svou malou ručkou ho plácala po zádech, dokud se neuklidnil.
„Víme jen to, že tak stalo roku 551 před naším letopočtem. Stejného roku, kdy umřel velký babylónský král Nabukadnezar a kdy se Cyrus stal králem perským. Tehdy se mladičké Kungově matce, bylo jí teprve patnáct let, v jeskyni zvané Dutý morušovník narodil statný hoch se zvláštní boulí na hlavě…“
Já a máma jsme svorně kývali hlavami. Jako že nás to hodně zaujalo. Zřejmě jsme nebyli až tak přesvědčiví, protože dědovi to nestačilo.
„Kdo tehdy mohl tušit, že se z něj stane nejslavnější učitel a filosof všech dob…?“ zařval a hůlkami energicky píchnul do vzduchu jako dirigent neviditelného orchestru, který právě zahrál poslední notu.
„No ano, kdo to mohl tušit, viď, Longu?“ řekla máma a spiklenecky na mě mrkla.
Nechápu, kam děda na ty informace chodí. Když mluví o něčem, co se stalo před třemi nebo pěti tisíci lety, trousí ohromující fakta stejně samozřejmě, jako krájí cibuli.

(…)