22. srpna 2014
Baba Jaga, kostlivá noha

ilustrace František Skála ml.

nakladatelství Albatros 2011

V širokánském oceánu na ostrově Bujánu
stojí sloup ze zlata,
po tom sloupu chodí černý kocour
sem a tam.
Jde nahoru a písničku zpívá,
jde dolů a pohádku vypráví.

Baba Jaga, Finist jasný sokol, Moudrá Vasilisa, Kostěj Nesmrtelný... nezapomenutelné postavy ruských lidových pohádek. Patnáct čtivých příběhů propojených s nádhernými ilustracemi Františka Skály – to je knížka, která přímo vyzývá: Vezměte si mě, prohlédněte a potěšte se obrázky, přečtěte si mě a pobavte se krásným slovem!

ukázka z knihy

Moudrá Vasilisa

Byl jeden kupec se ženou a měli dcerku, krásnou Vasilisu. Jednou se kupcova žena roznemohla a poznala, že brzy umře. Zavolala si dcerku a dala jí panenku: „Tuhle panenku nos vždycky u sebe a nikomu ji neukazuj! Když se budeš trápit, dej jí najíst a ona ti pomůže.“
Kupec ženu pohřbil, oplakal, a než rok minul, vzal si novou ženu, která měla dvě vlastní dcery. Všechny tři Vasilise záviděly její krásu, trápily ji tou nejtěžší prací, posmívaly se jí a hubovaly. Čím víc to však dělaly, tím byla Vasilisa krásnější, tvář i oči měla jasnější, zatímco ty tři zlostí stále víc ošklivěly. Jak to bylo možné? To panenka Vasilise se vším pomáhala, ve všem ji zastoupila.
Večer, když šli všichni spát, Vasilisa vyndala panenku z kapsy, na stůl ji posadila, kousíčky jídla ji krmila a naříkala:
„Panenko milá, pěkně jez, srdce mé potěš! Zítra musím krávy podojit, v peci zatopit, těsto zadělat, chléb upéct, světnici poklidit, prádlo vyprat, oběd uvařit a záhony vyplít. Já nešťastná, copak to mohu dokázat?“
Panenka se najedla, Vasilisu utěšila. A druhého dne všechnu práci udělala místo ní, Vasilisa zatím odpočívala, na zelené travičce seděla a pletla si věnečky z kvítí.
Jednou musel kupec odjet do daleké země, dlouho se nevracel. Přešlo léto a nastal podzim, za komínem vítr skučí, večer se brzy stmívá. Dům stojí o samotě, za ním černý les. V tom lese žije Baba Jaga, která lidi polyká, až kostičky křupají.
Večer macecha všem dívkám uložila práci, oheň v domě uhasila, jedinou svíčku nechala a šla spát. Sestry sedí ve světnici, jedna vyšívá, druhá plete punčochy, Vasilisa přede nit. Najednou se plamínek svíčky zachvěje, blikne – a je tma.
„Co teď?“ povídá starší sestra. „V celém domě není ani jiskřička ohně, ale práci udělat musíme, jinak nám matka vyhubuje!“
„Někdo musí jít pro oheň do chaloupky Baby Jagy. Já nejdu, jehlice na pletení se lesknou a od nich mám světla dost,“ povídá mladší sestra.
„Já taky nejdu, od jehly se blýská dost,“ řekne ta starší.
A obě křikly na Vasilisu: „Jdeš ty! Hybaj za Babou Jagou!“
Už ji ženou ze světnice, už ji z domu vyhnaly, na kraj lesa zahnaly.
Vasilisa stojí v černé tmě, srdce jí strachy skáče, slzičky se do očí hrnou. Vytáhne panenku z kapsy a dá jí drobeček:
„Panenko milá, pěkně jez, srdce mé potěš! Sestry mě vyhnaly, musím pro oheň k Babě Jaze, která lidi polyká, až kostičky křupají. Poraď mi, co mám dělat?“
„Ničeho se neboj,“ řekla panenka. „Se mnou se ti nic nestane.“
Vasilisa schovala panenku a šla. Jde a jde, strachy a zimou se celá třese. Kolem je hustý les a nikde světýlko, měsíček nevyjde, hvězdička nesvitne. Najednou se mezi stromy objeví bílá záře a kolem projede jezdec na bílém koni, v bílých šatech, v ruce bílý meč. Začalo svítat.
Vasilisa jde dál, přes kořeny klopýtá, ruce a nohy má ledové, šaty mokré rosou. Projede kolem jezdec na rudém koni, v rudých šatech, v ruce rudý meč. Na oblohu vyšlo horké slunce, zahřálo les i Vasilisu, vysušilo jí mokré šaty.
Celý den a celou noc se Vasilisa lesem trmácela, až došla k chaloupce Baby Jagy. Když chaloupku spatřila, strnula hrůzou – plot je z lidských hnátů, na kůlech lidské lebky naražené, místo vrat jsou lidské nohy, místo závor ruce, místo zámku čelist plná zubů.
Projede kolem černý jezdec na černém koni, jede tiše jako stín. Padne noc. Lebkám oči zaplanou, najednou je zase světlo jako ve dne.
Země se zatřese, les zavyje. Baba Jaga v hmoždíři domů letí, palicí se odráží, koštětem stopu zametá.
„Čichám, čichám člověčinu! Kdo tu je?“
Vasilisa se ukázala, Babě Jaze se k zemi poklonila.
„Jsem Vasilisa, nevlastní sestry mě k tobě poslaly pro oheň.“
„Dobře, ale musíš ke mně do služby. Když budeš pilně pracovat, dám ti oheň, když ne, tak tě sním.“
Baba Jaga vešla do chaloupky, za ní Vasilisa.
„Děvče moje, nekoukej, Babu Jagu poslouchej! Přines pirohy, co jsou na peci, z kamen podej polévku, ze spíže dones maso, ze sklepa medovinu. Honem, mám velký hlad!“
Vasilisa snese jídlo na stůl a Baba Jaga hoduje, všechno sní a vypije. Vasilise jen krajíček chleba nechá.
„Zítra ráno odjedu. Než se vrátím, uklidíš dvůr, světnici zameteš, prádlo vypereš, večeři mi připravíš a tady ten pytel prosa zrníčko po zrníčku přebereš. Jestli to neuděláš, tak tě sním.“ Tak Baba Jaga Vasilise poručila, ke spánku se uložila a usnula.
Vasilisa si sedla do koutku, vyndala panenku, krmí ji chlebem a naříká:
„Panenko milá, pěkně jez, srdce mé potěš! Baba Jaga mi těžkou práci uložila, poraď, co mám dělat?“
„Ničeho se neboj, jdi spát, ráno uvidíš.“
Časně ráno se Vasilisa probudila. Před okny projel bílý jezdec, světlo v lebkách zhaslo a nastal bílý den. Baba Jaga vstala a vyšla na dvůr. Kolem projel rudý jezdec a na oblohu se vyhouplo slunce. Baba Jaga sedla na hmoždíř a vyjela ze dvora, palicí se odráží, koštětem za sebou stopu zametá.
Vasilisa vstala, umyla se, pak si v chaloupce všechno prohlíží, diví se hned tomu, hned onomu. Vzpomene si na práci – a všechno už je hotovo!
Za vraty se mihne černý jezdec, už se smráká.
Země se zatřese, les zavyje, Baba Jaga na hmoždíři přilétá. Vejde do světnice a vidí, že všechno je uděláno. Zavrčí, sedne ke stolu, všechno sní a vypije, děvčeti jen krajíček chleba nechá. Vasilise poručí:
„Až zítra odjedu, všechno uděláš stejně, jen místo prosa přebereš pytel hrachu.“
Když Baba Jaga usne, Vasilisa vyndá panenku, drobečkem chleba ji nakrmí.
„Panenko moje milá, pěkně jez, srdce mé potěš! Baba Jaga mi těžkou práci uložila, poraď, co mám dělat?“
Panenka se nají, Vasilise odpoví: „Neboj se, jdi spát a zítra uvidíš.“
Druhý den zase panenka za Vasilisu udělala všechnu práci. Baba Jaga večer přiletěla, za stůl sedla, všechno snědla.
„Až zítra odejdu, uděláš všechno jako dneska. Jen místo hrachu pytel máku přebereš.“
Také třetí den panenka pracovala místo Vasilisy.
Baba Jaga zase večer přiletěla, zlostně se rozhlédla. Všechno snědla a potom Vasilise povídá:
„Poslechni, děvče, to není jen tak. Řekni mi pravdu, kdo ti s prací pomáhá?“
„Vzpomínka na mou maminku,“ odpoví Vasilisa pravdivě.
„Fí, fí, fí!“ ohrne nos babice. „Takové čáry mi do domu netahej, vezmi si z plotu světlo a už ať jsi pryč.“
Vasilisa uctivě poděkovala, vyběhla na dvůr, popadla lebku s planoucíma očima naraženou na kůlu a už je v černém lese. Celou noc a celý den šla Vasilisa lesem, v noci jí lebka na cestu svítila, ráno pohasla.
Když přišla k rodnému domu, byl večer. Všechna okna v domě jsou černá, nikde ani světélko. Vešla dovnitř a macecha i sestry ji radostně vítají, vyprávějí, že co odešla, třikrát oheň od sousedů přinesly a třikrát jim zhasl.
„Nevadí,“ povídá Vasilisa, „tady je oheň od Baby Jagy.“ Vzala lebku na kůlu a postavila ji do kouta.
Lebce oči rudě svítí, jde od nich žár. A kam se macecha s dcerami hne, tam je oči sledují, oheň je pálí. Do rána je oči spálily na prach.
Když nastal bílý den a oheň v lebce pohasl, Vasilisa ji vzala a zakopala hluboko do země. Potom opustila chaloupku a šla do města, kde zůstala u jedné stařenky.
Protože jí byla dlouhá chvíle, předla len, jak to uměla z domova. Práce jí pěkně šla, nitka byla tenká jako vlásek. V zimě z těch nití Vasilisa utkala plátno jemné jako pavučinka. Na jarním sluníčku je vybílila, že bylo jasnější než sníh. Potom stařenku poslala s plátnem na trh.
Stařenka promnula plátno v prstech a povídá: „Kdepak, děvče, taková vzácnost patří na carský dvůr.“ A šla s tím plátnem přímo k carovi.
„Co chceš za to nádherné plátno?“ ptá se car.
„Och, tohle plátno není za peníze, dám ti ho darem.“
„Dobrá, přijmu tvůj dar. Ale když jsi utkala tak jemné plátno, jistě mi z něj i košile ušiješ.“
„To já ne,“ usmála se babička. „Krásná Vasilisa to všechno udělala, i košile ti ušije.“
Babička přinesla plátno zpátky domů a Vasilisa začala šít košile. Drobnými stehy jemné plátno sešívala, hedvábím je podkládala, zlatými a stříbrnými nitěmi vyšívala.
Když byly košile hotové, stařenka je vzala a nesla carovi. Vasilisa se umyla, učesala, oblékla se do svátečních šatů a sedla k okénku. A už pro ni běží zadýchaný posel z paláce, že si car přeje poznat krasavici, co mu poslala tak skvostné košile.
Sotva car spatřil Vasilisu, hned se do ní zamiloval, z paláce už ji nepustil. Brzy se konala slavná svatba. Když se vrátil otec Vasilisy z dalekých zemí, zůstal v paláci s nimi. Také hodnou stařenku si s sebou vzali, i na Babu Jagu v dobrém vzpomínali.

Ryzák, sivák a vraník

Žil jeden vdovec, měl chalupu s hospodářstvím a tři syny. Dva byli rozumní, pole orali a úrodu sklízeli, třetí byl hloupý Ivan, co jen na peci ležel a nic nedělal. Jednou stařec ulehl a řekl synům:
„Synové moji, cítím, že umřu. Prokažte mi poslední službu. Až mě pochováte, každý jednu noc u mého hrobu hlídejte.“
Synové to slíbili. Když otec zemřel, oplakali ho a řádně pohřbili.
Nadešel první večer po otcově pohřbu. Nejstaršímu se nechtělo ven do tmy a do zimy, a tak povídá:
„Ivane, běž k otcovu hrobu místo mne, dám ti piroh.“
„Proč ne?“ povídá Ivan, slezl z pece dolů, vzal si kožich a šel na hřbitov hlídat.
Sedí u otcova hrobu, vzpomíná na tatíčka, je hluboká noc. Najednou se hrob otevře a ozve se hlas:
„Je tu můj nejstarší syn?“
„Ne, tatínku, to jsem já, Ivan.“
„Dobrá, je to pro tvé štěstí. Pojď se mnou.“
Stařec vstane z hrobu, vyjde do pole. Křikne jako šelma, jako pták zahvízdá, mocným hlasem zavolá:
„Ryzáku, poběž ke mně!“
Kde se vzal, tu se vzal, běží polem nádherný ryzák, hříva jako oheň svítí, zpod kopyt jiskry letí. Před starcem skloní hlavu, na přední nohy klesne.
„Věrný ryzáku, služ mému synovi, jako mně jsi sloužil,“ přikázal stařec a vrátil se do hrobu.
Ivan ryzáka pohladil, polaskal, potom ho propustil a šel domů, však už začalo svítat.
„Viděl jsi v noci něco?“ ptal se Ivana nejstarší bratr.
„Nic zvláštního,“ povídá Ivan. Snědl piroh, vylezl na pec a usnul. Prospal se, pěkně si poležel, a byl tu zase večer.
„Ty, Ivane,“ povídá prostřední bratr. „Nešel bys k otcovu hrobu místo mne? Dám ti kus perníku.“
Ivan si vzal kožich a šel na hřbitov. Sedne k tatíčkovu hrobu, vzpomíná. V nejhlubší noci se hrob otevře a ozve se hlas:
„Je tu můj prostřední syn?“
„Ne, tatínku, to jsem já, Ivan.“
„Dobrá, je to pro tvé štěstí. Pojď se mnou.“
Stařec vyjde z hrobu, přijde do pole. Jako šelma křikne, jako pták zahvízdá, silným hlasem zavolá:
„Siváku, poběž ke mně!“
A už běží překrásný sivák, až se země třese, srst hedvábnou, oči jako hvězdy, z nozder stoupá dým. Přiběhne ke starci, hlavu před ním skloní, na přední nohy klesne.
„Můj milý siváku, služ mému synovi, jako mně jsi sloužil!“
Ivan polaskal siváka, potěšil se s ním, potom ho propustil. Vrátil se domů, svlékl kožich a vylezl na pec.
„Tady máš svůj perník,“ povídá prostřední syn. „Viděl jsi něco?“
„Kdepak, nic se nedělo.“
Sotva se Ivan prospal, pěkně si poležel, nastal zas večer. Ivan se chystá k otcovu hrobu a bratři se mu posmívají: „Dnes půjdeš zadarmo, nic za to nedostaneš!“
Ale Ivan jen mávne rukou: „Pro tatíčka to rád udělám.“
Přijde ke hrobu, sedne, truchlí a vzpomíná. Všude je ticho a klid, až o půlnoci se hrob otevře:
„Je tu můj nejmladší syn?“
„Ano, tatínku, to jsem já.“
„Dobře, Ivane, pojď se mnou.“
Stařec vyjde z hrobu na širé pole, zakřičí, zahvízdá, hromovým hlasem zavolá:
„Vraníku, poběž ke mně!“
A země duní, pod těžkými kopyty se otřásá, vraný kůň je tu. Očima ohnivýma blýská, z nozder mu oheň šlehá, z uší černý dým se valí. Přiběhne ke starci, na přední nohy klesne.
„Můj věrný vraníku, služ mému synu, jako mně jsi sloužil!“
Kůň frkne, kopytem hrábne, k Ivanovi hlavu otočí.
„To je mé dědictví, Ivane,“ povídá stařec. „Už za mnou ke hrobu nechoď.“
Jak to řekl, zmizel. Ivan vraníka pohladil, potom ho propustil a šel domů.
„Viděl jsi něco?“ ptali se bratři, ale Ivan jen mávl rukou. Vylezl na pec a usnul.
Nějaký čas postaru v chaloupce žili, dobře se měli. Až se jim doneslo, že car hledá ženicha pro svou dceru. Prý je to krasavice, ale pyšná až hrůza. Žádný ženich se jí nelíbí, žádný se jí nezdá. Ten je nosatý, jiný málo bohatý, tamten má knír rudý, ten je zas moc chudý. Car se na dceru rozzlobil, zavřel ji do vysoké věže a dal vyhlásit, že kdo k jejímu okénku na koni vyskočí a dá jí polibek, stane se jejím ženichem. Štěstí mohl zkusit každý, carevič nebo pasáček, kdo chtěl.
Dva starší bratři se domluvili, že to také zkusí. Ráno se svátečně oblékli, ze stájí si vyvedli pěkné koně. Hloupý Ivan z pece prosí:
„Dejte mi taky koníčka, pojedu s vámi.“
„Zůstaň na peci, hlupáku. Vždyť ani na koni jezdit neumíš, leda na praseti!“ smějí se bratři.
Ale nakonec mu dali prašivého koníka, hubeného, nožky má jako třísky.
„Tak si jeď, ať se lidé zasmějí.“
Bratři vyjeli a za chvíli byli daleko vepředu. Ivan jel cestou za nimi na svém koníčkovi, z posměchu lidí si nic nedělal. Přijel do širého pole, jako šelma křiknul, jako pták zahvízdal, mocným hlasem zavolal: „Ryzáku, poběž ke mně!“
A už se ryzák žene, před Ivanem se zastaví a hlavu skloní. Ivan mu vlezl do pravého ucha, levým vylezl ven – a stojí tu jako carevič krasavec v nádherných šatech. Vyhoupl se ryzákovi na hřbet a uhání k paláci.
Tam už je plno lidí, plno statných mládenců na krásných koních, mezi nimi Ivanovi bratři. Všichni pod dřevěnou věží stojí, na krásnou carevici vysoko v okénku hledí. Ivan kolem proletěl, ani se nezastavil, pobídl ryzáka ostruhami a skočil. Lidé vykřikli – tak vysoko ještě nikdo neskočil, lidé vzdychli – o tři břevna Ivan nedoskočil.
Ivan obrátil koně, a když jel kolem bratrů, přetáhl je bičem. Jak dojel do širého pole, zastavil, vlezl ryzákovi do levého ucha, pravým vylezl ven a byl z něj zase hlupák v roztrhaných šatech.
Šel domů a lehl si na pec. Sotva se trochu prospal, přijeli bratři.
„To ti byla podívaná!“ halasili ode dveří. „Viděli jsme cizího bohatýra, careviče krasavce. Ze všech nejvýš vyskočil, jen o tři břevna nedoskočil.“
Ivan se poškrábal za uchem: „Nebyl jsem to já, bratři?“
„Hlupáku hlupácká, seď za pecí a nepleť se mezi bohatýry!“
Druhého dne jedou bratři znovu zkusit štěstí. Ze stájí si vyvedli koně a Ivan na ně z pece volá:
„Mně taky dejte koníčka, pojedu s vámi!“
„Vezmi si tu chromou kobylu, beztak ti cestou chcípne.“
Ivan sedl na chromou kobylku, chuděra pod ním klopýtá. Lidé se mu posmívají, prstem na něj ukazují. Ale Ivan jede svou cestou, vyjede do širého pole, křikne, zahvízdá, zavolá: „Siváku, poběž ke mně!“
Sivák přiběhne, Ivan mu vleze do pravého ucha, levým zas vyleze a změní se v careviče ve zlatém kabátě. Pobídne siváka, kůň cválá, až se země třese, k věži přilétne, vysoko vyskočí. Lidé tají dech – tak vysoko ještě nikdo neskočil, vzdychnou – o jediné břevno Ivan nedoskočil.
Ivan obrátil koně, přetáhl bratry bičem a jede do širého pole. Změní se zase v hlupáka, propustí siváka, vyleze na pec a usne.
„Ivane, to jsi měl vidět!“ volají bratři už ze dvora. „Dnes tam ten bohatýr zase byl, vysoko vyskočil, jen o jediné břevno nedoskočil.“
„A nebyl jsem to já, bratři milí?“ usmívá se Ivan.
„Lež na peci, hlupáku, a ani necekni!“
Třetího dne bratři zase vyjíždějí. Ivan je prosí: „Dejte mi koně, taky pojedu.“
„Vezmi si to hříbátko s jedním okem.“
Ivan jede na jednookém hříbátku, lidé se mu smějí, až se za břicha popadají. Ale Ivan nedbá, jede si svou cestou. V širém poli jako zvěř křikne, jako pták zahvízdá, hromovým hlasem zavolá: „Vraníku, poběž ke mně!“
Vraník přilétne jako blesk, Ivan mu vleze do pravého ucha, levým vyleze, promění se v careviče bohatýra. Pobídne vraníka bičem a kůň se rozletí jako vichr, jako bouře se žene k paláci.
Tam už plno lidí ze široka z daleka. Čekají, jestli zase ten cizí bohatýr přijede.
A Ivan na svém vraníkovi vysoko, vysokánsko skočí, carevici políbí a z ruky jí vytrhne hedvábný šáteček. Obrátí koně, rozjede se nazpět a cestou šlehne bratry bičem po tvářích.
V širém poli se promění, vraníka propustí, domů přijde, na pec lehne.
Bratři už zdálky volají: „Ivane, Ivane!“
Ivan se na peci převalí a otevře jedno oko.
„Ten cizí bohatýr dnes až k carevici doskočil, na tvář ji políbil, šáteček jí z ruky vytrhl a hned ujel!“
Ivan na peci otevře druhé oko: „Bratři, a nebyl jsem to já?“
„Mlč, hlupáku, z chytrých si nedělej žerty!“
V paláci je zatím pozdvižení. Krásná carevice usedavě pláče, že ji bohatýr nechce. Car neví, co dělat, kde cizince hledat, dal svolat své rádce. Ti mu poradili, ať uspořádá hostinu pro všechny mládence, bohatýr že jistě přijde.
Tak car všechny pozval na hostinu. Usadil je kolem dlouhého stolu prostřeného zlatem, stříbrem, bílým plátnem. Poslední přijíždí hloupý Ivan na chromé kobylce, ale místo u stolu už na něj nezbylo. Sedl si tedy na pec, jak byl zvyklý.
Carevice chodí se džbánem od jednoho mládence ke druhému, každému se ukloní, medovinu nalévá a pozorně se dívá, jestli si někdo neutře ústa hedvábným šátečkem. Obešla celý stůl, ale svůj šátek u nikoho nespatřila. Smutně hlavu svěsila, už je to tak: ženicha se nedočká.
Až si všimla Ivana, jak sedí na peci v roztrhaných šatech, vlasy rozcuchané, pusu od ucha k uchu. Zaváhala, ale pak i k němu šla, uklonila se a nalila mu medovinu.
„Podívej,“ pošťuchují se bratři, „našemu hloupému Ivanovi sama carevice nalévá! To je k popukání!“
Ivan se napil a utřel si ústa hedvábným šátečkem.
Carevice zbledla, ale podala mu ruku, k otci ho vede:
„To je můj ženich.“
Car si prohlédl Ivana a vzdychl. „Nechceš radši pytel zlaťáků, chlapče?“
„Dal jsi své carské slovo, tatíčku,“ řekla carevice. „Když si mám vzít tady toho mládence, tak si ho vezmu, je to můj osud.“
Hloupý Ivan povídá:
„Jsi spravedlivá, krasavice. Ale proč by ses měla celý život trápit s hlupákem? Počkej tu chvilku, hned se vrátím.“
A vyběhl do širého pole, zavolal vraníka, proměnil se v bohatýra a vrátil se do paláce, hedvábný šáteček v ruce.
„Tady máš svého ženicha!“
Carevici tváře zaplanou, jak je ženich krásný, jak je jí milý.
Brzy se konala slavná svatba. Ivan se svou carevicí spolu šťastně žili, dobře se měli. Bratry nechal Ivan v carské konírně, aby se tam starali o prašivého koníčka, chromou kobylku a jednooké hříbátko. Při tom mohli přemýšlet, co znamená nesplnit otcovské přání.

Mrazík

Byli jednou děd s babkou, žili spolu, aby jim ve stáří nebylo smutno. Měli dvě dcery, Nastěnka byla dědova a babka měla Marfušu.
Nevlastní Nastěnku babka neměla ráda, honila ji sem a tam, všechnu práci na ni nakládala. Každé ráno musela Nasťa brzy vstát a drůbeži nasypat, dobytek nakrmit a poklidit, vodu a dříví nanosit, v peci zatopit, chalupu zamést a kaši navařit. A stejně se vlídného slova nedočkala. „Ty čarodějnice, kůže líná!“ vrčela na ni babka každou chvíli.
Marfuša se Nastě jen smála, ta nic dělat nemusela. Celý den ležela na peci, jedla a pila, ani se nehnula. Dědovi bylo Nastěnky líto, ale zastat se jí neuměl, babky se sám bál.
Léta ubíhala jako pramínky, dcerky vyrůstaly, staly se z nich nevěsty.
Jednoho roku udeřila zvlášť tuhá zima. Běloučký sníh vysoko zasypal krajinu, mráz krutě stiskl kopce i údolí. Kdo mohl, ven se nevydal, doma u kamen se hřál.
Té zimy babka povídá muži: „Víš co? Nasťu provdáme.“
„To je nápad!“ rozveselil se děd. Nic zlého netuší, na svatbu se těší.
,,Zítra vstaneš brzy, zapřáhneš kobylu do saní a holku odvezeš. Saně vezmi obyčejné, svátečních je škoda. A ty, Nasťo, umyješ se a ustrojíš, pojedeš za ženichem!“
Nastěnka se radovala. Druhého dne časně vstala, vlasy si rozčesala a dlouhý cop zapletla, svátečně se oblékla.
Stařík zapřáhl koně do saní a předjel k zápraží. Zadupal na prahu, vešel do chalupy a povídá: „Hu, to je zima! Kampak vlastně jedeme na námluvy, blízko či daleko?“
,,Blízko, blizoučko,“ ušklíbne se babka. „Jeď přímou cestou a pak do hlubokého lesa, k té velké borovici. Tam holku nech, ať si pro ni přijde Mrazík.“
Děd vytřeštil oči, Nastěnka se rozplakala.
,,Co brečíš, huso? Mrazík je krasavec a boháč! Všechny smrčky, borovice a břízky má stříbrem obalené, křišťálem a perlami zdobené,“ posmívala se babka Nastěnce.
Vydali se na cestu. Jeli, děd mlčky vepředu, Nastěnka vzadu v tichém pláči. Přijeli do hlubokého lesa k vysoké borovici. Tam děd Nastěnku zanechal, obrátil koně a jel domů.
Nastěnka v chatrném kabátku sedí v závěji a chvěje se, zima jí zalézá až do kostí.
Slyší, jak někde blízko Mrazík popraskává, ze stromu na strom přeskakuje a drkotá. A už skočil na vysokou borovici, pod kterou se Nastěnka choulila, seshora na ni zapraskal:
,,Je ti teplo, děvenko?“
Nastěnka zimou sotva mluvit může, ale je poslušná, stěžovat si nechce:
,,Teplo, teplo, tatíčku Mrazíčku.“
Mrazík se začal spouštět níž, ještě víc popraskával, ještě víc drkotal. A ptal se:
,,Je ti teplo, děvenko? Teplo, krasavice?“
Nastěnka už málem duši vypustila, ale povídá:
,,Teplo, Mrazíčku, teplo.“
Mrazík nejsilněji zapraskal, zadrkotal a ptá se děvčete:
,,Je ti teplo, krasavice? Teplo, holubičko?“
Nastěnka vydechla z posledních sil, sotva ji slyšet bylo:
„Ach, je mi teplo.“
V tu chvíli se Mrazík nad Nastěnkou slitoval. Svlékl svůj kožich a děvče do něj zabalil, do přikrývek vyšívaných ji zachumlal, koš s drahými dárky jí věnoval.
Příští den ráno se babka vymotá z postele. V chaloupce je zima, v kamnech černo, dobytek bučí hlady. Vzpomene si na Nasťu:
„Dědku, jeď se podívat, jestli si tu tvou holku ženich odvedl!“
Stařec potají zaplakal, dcerku v duchu politoval, jistě umrzla, chuděrka ubohá. Nechtěl se babce protivit, zapřáhl koně a jel. Když přijel k borovici, nevěřil svým očím. Nastěnka se na něj směje ze vzácného kožichu, pokrývkami pěkně přikrytá, vzácnými dary obdarovaná.
Děd naložil dcerku do saní a zvesela jel domů. Babka byla u vytržení – Nasťa je naživu, dostala kožich a koš plný darů! Ale nedala na sobě nic znát, hned děvče hubuje:
,,Kde ses tak dlouho toulala, ničemnice? Práce stojí a ty se venku povaluješ!“
Vzácné dary však babce v hlavě leží. Po chvíli povídá staříkovi:
„Poslouchej, dědku, zítra zapřáhneš a Mrazíkovi odvezeš Marfušku. Tu on ještě jinak obdaruje, než tu tvou hlupačku! A vezmeš sváteční saně pobité stříbrem, ať Mrazík vidí, že Marfa je dobrá nevěsta.“
Druhého dne babka Marfušu pořádně nakrmila, teple ji ustrojila, na cestu vypravila. Vyjeli, děd sedí vpředu, myslí si své, vzadu se Marfuša v kožichu a v peřině vyvaluje. Pod velkou borovicí stařík Marfušu vysadil, koš s jídlem jí k ruce postavil, a jel domů.
Marfuša sedí v kožichu, v prachové peřině, je jí dlouhá chvíle. Vtom kdesi v dálce Mrazík začne popraskávat, ze stromu na strom přeskakovat a drkotat. Marfuša se zaposlouchá, ale pak mávne rukou, piroh zakousne, vína z láhve si přihne.
Mrazík přichází blíž a blíž, až přeskočí na velkou borovici. Popraskává, drkotá, zpoza větve vykoukne a Marfuši se ptá:
,,Je ti teplo, děvenko? Je ti teplo, holubičko?“
Marfuša se zamračí:
„Nevidíš, dědku? Zima je mi, že snad umrznu. Čekám tu na ženicha a pořád nejde, hlupák jeden!“
Mrazík se spustil níž, ještě víc popraskává, ještě víc drkotá.
,,Je ti teplo, děvenko? Teplo, krasavice?“
,,Dej pokoj, zima je mi, že snad duši vypustím.“
Mrazík se spustil ještě níž, ještě silněji přituhl a řekl:
,,Je ti teplo, děvče?“
„Táhni do pekla s tím svým teplem, dědku!“
V tu chvíli Marfuša zmrzla až na kost.
Druhý den časně ráno už babka muže ze spaní burcuje: ,,Hybaj pro Marfušku, ať tam chuděra dlouho nečeká.“
Venku je ještě tma, ale rozespalý děd zapřáhne do saní, jede do lesa. Když přijel k borovici, našel Marfušu mrtvou, dočista zmrzlou. Naložil ji a jel domů. Babka už z okna vyhlíží, saním naproti běží. Když zjistila, co se stalo, naříkala, plakala, ale dceři život vrátit nemohla.
Brzy potom za Nastěnkou přišel soused na námluvy, zalíbili se sobě a měli svatbu. Šťastně pak spolu hospodařili a dobře se měli.

(…)