22. srpna 2014
Tři maminky a tatínek

autorky Alena Ježková, Natálie Kocábová, Barbara Nesvadbová
ilustrace Jaromír 99
nakladatelství Brio

Pokud se rádi necháváte překvapit tím, jak odlišně lze zpracovat jediné zadání, přečtěte si 3 texty na téma "tatínek". Tuhle knížku si užijí spíše rodiče, i když příběh Aleny Ježkové s názvem Tatínkovy obrázky je určen stejně dětem, jako dospělým.

možnost koupě: http://www.knihyprodeti.cz/65-hlavni-strana/3386-tri-maminky-a-tatinek/

ukázka z knihy

Barák dědy Pepy

Táta obcházel stavení. Tráva mu sahala po kolena, plná různých stébel a odkvétajících pampelišek. Zůstávala za ním cestička hluboká jako ve sněhu. Přejel pohledem vroubkovanou střechu, kterou někdo ošklivě spravil šedivými cákanci. Zaznamenal křivý komín. Pozorně zkoumal omítku plnou stroupků a jizev.
„Maximálně tři sta padesát, čtyři sta tisíc,“ řekl nakonec. „A to jen kvůli tomu pozemku.“
Uvědomil si, že jsem tam jen já. Že mu na to asi nic neřeknu.
„Vyčůranej? Vezmi si batůžek, hračky ukliď do tašky. Počkej, já otevřu.“
Dům zívl dveřmi jako starou pusou. Vydechl smrad jako mokré odpadky. Přišel mi jako tajemný obr, kterého jsme vytrhli ze spaní. Obr, který smrdí.
„A kde je ten děda, co mu ten dům patří? On někam šel?“
Řekl jsem to schválně, protože mě zajímalo, co táta odpoví. Vím, co se s dědou stalo. Že ho dali do jámy v zemi na hřbitově. Mně s sebou nevzali. Mysleli, že nevím, že jdou na pohřeb. Máma měla černý šaty a v autě vezli velký kytky. Viděl jsem v jednom filmu, jak to probíhá. Nejdřív dají člověka do rakve, tu zavřou a jako výtah ji spustí do jámy. V jámě už ten člověk zůstane. Navždycky. Já toho dědu Pepu neznal, ale tátovi bych tohle neudělal.
„Už jsme ti to s maminkou říkali. Děda Pepa umřel a tady ten domeček teď musíme vyklidit a potom ho prodáme, protože my už přece máme náš domeček v Praze. O tenhle bychom se nemohli starat,“ vysvětloval táta snaživě.
No dobře.
Vešli jsme dovnitř. V kuchyni byla veliká železná kamna a obyčejný stůl. Byla tu zima a vlhko. Nahlédl jsem do pokoje, kde byly postele a skříň. Na stolku stál otlučený hrnek. Malé rádio přepásané gumičkou. Brýle. Táta velkými kroky prošel pokojem a rozrazil okno. Vzal z postele peřiny a hodil je přes parapet, kde se do nich opřelo slunce. Za kuchyní byla malá místnost zařízená jako pro dítě, nejspíš kluka. Ale jako v těch dávných časech.
„Kdo teď bydlí v tomhlenctom pokojíčku?“
„Tady…?“
Táta přehlédl vypelichané knížky na poličce. Zastavil se u bledých zmenšenin nějakých hradů a letadel. Byly z papíru.
„Ty jsou z ábíčka,“ řekl táta. Nevěděl jsem, co je ábíčko, asi název nějaké firmy, co vyrábí hračky. Vzal do prstů křehké letadlo a zkoumal ho zblízka. „Dost přesná práce na malého kluka. V tom jsem byl dobrej… „
„Tak čí je ten pokoj?“
„Tady jsem přece bydlel já, když jsme sem jezdili.“
Pokojíček se mi docela líbil. Ani tolik nesmrděl. Připomínal mi Národní muzeum, kde jsme byli s mámou. Tam je taky spousta dávných a starých věcí, třeba kostra velryby. V pokojíčku ale kosti nebyly.
„Ta postýlka byla tvoje? Můžu si pučit to letadlo?“
„Jasně, cokoliv…Pěkně si hraj. Tatínek rozdělá v kamnech, aby tu bylo na noc teploučko.“
Sedl jsem si na postel s červeným letadlem. Dělal jsem, že lítá. Přes moře je dlouhá cesta. Pilot má málo benzínu. Motory začínají vynechávat. Vrrr, škyt, škyt, vrrrrr… Za chvíli přijde katastrofa. Letadlo začne padat a spadne do moře a pilot umře.
Líbilo se mi, že to vím jenom já. Nikdo jiný ještě nemůže vědět, že se to stane.
Možná nechám pilota, aby se zachránil.
Dveřmi do kuchyně jsem viděl na tátu. Vybalil z tašky láhev. Nalil si, polknul a zamlaskal. Nevím, co na tom dospělým tak chutná. Já jsem si jednou líznul a chutnalo to jako kapky proti kašli, když je málo zapiju. Musel jsem běžet do koupelny a vypláchnout si pusu. Z bedýnky u kamen táta vzal třísky. Do řady si připravil polínka. Kus novin nacpal do kamen a na to dal třísky. Zapálenou sirku přiložil k papíru a když noviny chytly, zabouchl dvířka. Z kamen se ozval hukot.
Ani jsem nevěděl, že něco takového táta umí. Myslím rozdělat oheň.

Elektřina

„Tatí, zapneš mi počítač?“
Táta vzdychl, že ho pořád otravuju. Vybalil služební notebook a zapojil ho do zásuvky. Hrát na tátově notebooku je senzační, protože má větší rozlišení než můj počítač. Dobrý je, že já i táta máme na svých počítačích stejné hry. Třeba dyablo, to mám rád. Moje postava je barbar a všechny příšery zabíjím těžkou palicí. Teď jsem si ale vybral jednoduchou střílečku. Elektronické zvuky se odrážely od stěn jako zbloudilé kulky.
„Jo, tumáš, tumáš! Jééé… to bylo… Vyhrál jsem! Tati, vyhrál jsem!“
Táta mě pochválil. Kamna už ohřála vodu v železné konvici a táta dělal čaj. Rozbalil sušenky a přistrčil mi hrnek.
„No prosím, nakonec je tu docela útulno!“ řekl jako veselým hlasem. Byl spokojený, že všechno funguje. Mrkl na hodinky. Má je pozlacenéa strašně těžké.
„Nejvyšší čas zavolat mamince, že jsme dobře dojeli.“
„Já jí chci taky něco říct. Pak mi ji dej, jo?“ řekl jsem, oči upřené na obrazovku. Teď jsem nemohl přestat. Prsty mi běhaly po klávesnici pěkně rychle. Měl jsem nastříleno už spoustu bodů.
„Sakra…! Není tu signál, ani jedna čárka. Chápeš to?“
Táta přešel z kuchyně do ložnice. Vyběhl ven a za chvilku se vrátil.
„Nedá se nic dělat, musíme to zkusit na kopci u lesa. Pojď.“
„Já tady počkám,“ řekl jsem. Nechtělo se mi přestávat, když mám hru tak dobře rozehranou. Ale vtom blik – notebook se sám od sebe vypnul. Sakra! Tolik bodů jsem dlouho neudělal. Znovu jsem počítač zapnul. Monitor byl pořád černý. Dost jsem se vyděsil. Protože jestli jsem omylem něco zmáčknul a rozbil jsem tátovi počítač…
„Tatí, tatí! Pojď sem! Noutbuk se vypnul a nejde zapnout!“
Táta přispěchal. Nejdřív zkontroloval zástrčku v zásuvce. Pak baterky.
„Jsou úplně vybité. Ale jak to, to nedává smysl…“ bručel si.
Zkusil rozsvítit světlo v kuchyni – nic. V pokoji taky nic. Nervózně štrachal v zásuvce kredence. Našel nějaké nářadí. Držel jsem se za jeho zády a byl jsem úplně zticha. Táta vyběhl k rezavým dvířkům na baráku, na kterých byl namalovaný malý blesk, zapáčil a dvířka se otevřela. Uvnitř nic nebylo, jen špína a pár smutných drátků.
Táta chvíli zíral dovnitř. Pak se obrátil ke mně. Vypadal naštvaně.
„Ty se zlobíš, tati? Že sem ten noutbuk rozbil…“ do očí se mi tlačily slzy.
„Ale ne! Nic jsi nerozbil. To je tak, Džoudy, v každém domečku je takováhle skříňka a v ní jsou různá udělátka a strojky, které vedou do světla a do zásuvek elektřinu.“
Jako bych nevěděl, co je elektřina.
„V tomhle domečku je skříňka prázdná,“ vysvětloval táta. „Někdo ty strojky asi vzal a my teď nemůžeme zapnout notebook. Nemůžeme v noci ani svítit. Představ si, jsme tu jako na pustém ostrově! To je dobrodružství, co…?“
Táta se jako radoval. Pro mne ale slova pustý ostrov a noc žádné dobrodružství neznamenala. Představil jsem si malé skalisko v oceánu, na kterém uvízl ten pilot z letadla. Sice se zachránil, ale za chvíli bude tma a jinak nic. Jako to má teď děda Pepa v hrobě.
„Já chci svítit, nechci tmu,“ zaprotestoval jsem plačtivě. „Proč tu s námi není máma…?“
Myslel jsem to vážně. Po mámě se mi najednou pořádně zastesklo.
„Tma nebude, rozsvítíme si svíčky. Děda je tu určitě někde měl. Nemusíš se bát, jsi tu přece se mnou.“
Táta mě uklidňoval. Ale bylo vidět, že ho to moc nebaví. Myslí si, že moc fňukám a že jsem rozmazlenej. Nevidí rád, když mi máma krájí maso na talíři nebo mi pomáhá se oblíkat. Podle něj bych to měl zvládat sám. To on v mém věku lítal s klukama a byl špinavej. A neřval.
„Najdeme svíčky a půjdeme zavolat mamince. Ano?“
Kývl jsem a pevně jsem se k tátovi přitisknul.
Pořád lepší, než kdybych takhle někde byl úplně sám.