22. srpna 2014
Řecké báje

ilustrace Michaela Kukovičová

nakladatelství Albatros 2009

Také Řecké báje se po úspěšné adaptaci Eduarda Petišky z roku 1958 dočkaly nového převyprávění. Ve dvaadvaceti příbězích navštíví čtenář nejrůznější starověké krajiny a spolu s hrdiny jako Herakles, Prométheus, Théseus či Odysseus se potká se záhadnými bytostmi a podivuhodnými zvířaty, ocitne se ve víru krutých válek, zažije ztroskotání na moři i objevy  neznámých pevnin. Hlavně se však seznámí s velkou rodinou olympských bohů, s jejich ctnostmi i slabostmi.

Kniha získala ocenění:

  • Sukova cena knihovníků 2010

možnost koupě: www.albatros.cz

více informací na: http://www.web2u.cz/citarny/index.php?option=com_content&view=article&id=2293&Itemid=3847

ukázka z knihy

Trojská válka

(...)

Válečné přípravy

Když spartský král Menelaos zjistil, že jeho manželku unesl Paris do Tróje, vzplál nesmírným hněvem. Vždyť zklamat důvěru hostitele byl velký zločin. A jak palčivá to byla urážka!

Menelaos se rozhodl, že odplatou za Helenin únos musí Trója zmizet ze světa. Měl v úmyslu svolat obrovské vojsko a vytáhnout proti Tróji, dobýt ji, rozbořit a vypálit.

Neprodleně se vydal do Mykén za svým bratrem, králem Agamemnonem, a získal ho pro svůj plán. Potom vyslal posly do všech řeckých království, aby vyhlásili válečnou výpravu proti Tróji.

Mnozí Řekové ochotně oblékali zbroj, brali zbraně a opouštěli své domovy. Jedni vedeni touhou po kořisti, jiní dychtiví hrdinských činů a slávy. Byli mezi nimi válečníci ze Sparty, z Athén i Mykén, z Thesálie, Arkádie i Salaminy, z Kréty a Rhodu a Boiotie. Nejsilnějším a nejudatnějším z hrdinů byl Achilles, syn smrtelného krále a mořské bohyně.

Achilles byl nezranitelný. Jako nemluvně ho matka koupala v proudu podsvětní řeky Styx a síla její vody způsobila, že Achillovi nemohla ublížit žádná pozemská zbraň. Jediným zranitelným místem jeho těla byla pata, za kterou ho matka při koupeli držela. Už jako dítě Achilles vynikal obrovskou silou, zabíjel obrovské kance a lvy stejně snadno jako jiní chlapci ptáky a veverky. Do války proti Tróji oblékl skvělou bronzovou zbroj blyštivou zlatem, dar olympských bohů. Podle té vzácné zbroje Achilla všichni už zdaleka poznávali.

Menelaos chtěl pro svou výpravu získat také krále Odyssea, nejchytřejšího ze všech. Za ním se vydal osobně.

Odysseovi se však nechtělo opustit rodnou Ithaku, teprve nedávno se oženil s Penelopou a těšil se z narození synka Telemacha. Když se dověděl, že pro něj Menelaos připlul, rozhodl se předstírat šílenství. Zapřáhl voly do pluhu a oral svá pole, místo zrna však plnými hrstmi rozhazoval sůl. Menelaovi muži hned uvěřili, že je bláznivý. Král Menelaos však lstivého Odyssea dobře znal a chtěl jeho příčetnost vyzkoušet. Vzal Telemacha zabaleného do plenek a položil ho do brázdy před Odysseův pluh. Odysseus okamžitě zarazil voly a dítě zvedl – chtěl se válce vyhnout, avšak ne za cenu synovy smrti. Tak se ithacký král Odysseus nakonec přidal k ostatním.

Vojsko proti Tróji se shromáždilo v boiótském přístavu Aulis. Sešlo se tu na dvanáct set řeckých korábů. Válečné lodě byly lehké, z jedlového, cedrového nebo topolového dřeva. Jejich příď byla mnohem vyšší než záď a po bocích lodi ve dvou či třech řadách nad sebou seděli veslaři. Když vanul příznivý vítr, koráby poháněly velké čtvercové plachty a lodě pluly rychle jako střely. Každá z lodí vezla válečné vozy a koně, obléhací stroje rozložené na části, zásoby potravin a pitné vody. A hlavně na sta odhodlaných válečníků v těžké zbroji - dohromady jich bylo víc než sto tisíc.

Počasí však nepřálo daleké plavbě. Po celé dny nezavál ani slabý větřík. Plachty na stěžních visely zplihle jako mrtvá křídla, lodníci kleli a reptali. Vojsko propadlo špatné náladě. Muži nahlas mluvili o nepřízni bohů a mnozí se chystali na návrat domů.

Vrchním velitelem loďstva byl král Agamemnon. Znepokojený událostmi zavolal věštce.

„Řekněte, proč jsou bohové proti nám? Žádná oběť není příliš velká, když budou usmířeni!“ naléhal Agamemnon.

Věštci pečlivě studovali příznivá a nepříznivá znamení, všímali si letu ptáků, barvy moře i tvaru oblaků. Dlouho se radili, a nakonec řekli:

„Dobrá věštba pro válku, zlá pro tebe, králi. Tvá dcera Ifigenie musí být obětována bohům, jinak se vítr nezvedne a lodě nevyplují.“

Ach, jak krutá daň za válečný zdar…! Agamemnon však nemohl ustoupit. Pod vymyšlenou záminkou poslal pro Ifigenii. Když dívka zjistila, jaký osud ji čeká, prosila a plakala, nikdo ji však nevyslyšel. Nakonec se nad ní slitovala bohyně Artemida. V okamžiku, kdy Ifigenii položili na oltář, Artemida ji vyměnila za laň, dívku zahalila mlhou a odnesla ji do daleké země.

Jakmile byli bohové spokojeni, zavál silný vítr. Plachty na korábech se s prásknutím vypjaly, až lanoví zadrnčelo jako struny. Bojovníci zajásali a jejich řev se nesl nad mořem jako hukot bouře. Dvanáct set řeckých korábů vyplulo na mořskou pláň jako dychtivý černý mrak, jako obrovské hejno dravců, a vyrazilo ke svému cíli.

Město Trója dosud nic netušilo o své zkáze. Na jeho tržištích se pokojně obchodovalo, v kuchyních se vařilo, ženy přicházely pro vodu ke kašnám. Děti si hrály na dlažbě vyhřáté sluncem a plašily toulavé kočky. V královském paláci podřimoval starý král Priamos a Paris a Helena se těšili ze své lásky. Z chrámů stoupal dým obětí a rybáři na mělčinách rozhazovali sítě.

A ráz dva, ráz dva. Každým máchnutím vesel se hrozivý černý mrak blížil k trojským břehům.

Trojská válka

Nadešel den, kdy hlídky na trojských hradbách spatřily lodě na obzoru. Zatím jen jako nepatrné tečky, rozsypaná zrnka.

Potom se však celý obzor zježil stožáry a plachtami. Přes čáru horizontu se rychle přehupovaly další a další koráby, houfy lodí vyjížděly z třpytivé mlhy a jejich obrysy vystupovaly stále jasněji. Nakonec Trójané s hrůzou poznali, že se na ně valí celá síla řeckého loďstva.

Vmžiku bylo město na nohou. Král Priamos byl už starý, proto velitelem vojsk učinil svého nejudatnějšího syna Hektora. Pod Hektorovým rázným velením se muži chvatně ozbrojovali, na hradbách se formovaly oddíly obránců, dole ve městě se šikovali pěšáci a s hrčením se sjížděly válečné vozy připravené vyrazit proti Řekům. Do všech stran Hektor vyslal posly na rychlých koních, aby zburcovali spojence a spřátelené krále na pomoc městu Tróji.

A brzy řecké koráby přirazily k trojským břehům.

Z útrob lodí se vyvalilo vojsko, zalehlo krajinu a jejich válečným pokřikem ohluchl okolní svět. Otevřely se trojské brány a z nich vyjely válečné vozy, za nimi vyrazily šiky ozbrojenců s dlouhými kopími a další s meči a oštěpy. Na hradbách stanuly těsné řady obránců se šípy založenými do luků a čekaly, až se Řekové přiblíží na dostřel.

V čele trojských vojsk vyjeli na válečných vozech udatný Hektor, za ním Paris a další synové krále Priama. Proti nim se řítil Achilles na skvělém koni ve své nebeské zbroji, králové Agamemnon a Menelaos a Odysseus z Ithaky, za nimi vzedmuté vlny řeckých válečníků.

A už se armády střetly!

Syčely střely, s dutými ranami se srážely oštěpy se štíty, meče se křížily s ostrým břinkotem. Ve slunci blýskaly bronzové přilbice, barevné chocholy na nich se zběsile kývaly, míhaly se paže s meči a létaly oštěpy, hekali a řičeli vojáci i koně. V mohutných mračnech prachu padali první mrtví a bolestně naříkali ranění, krev tekla proudem.

V první bitvě se stateční Trójané ubránili a nakonec se opět skryli v bezpečí městských hradeb.

Král Agamemnon přistoupil k obléhání Tróje. Řekové vytáhli své válečné lodě na břeh. Z kamenů a dřeva vybudovali rozsáhlý tábor a obehnali ho strmým náspem, kolem vykopali hluboký příkop. Uvnitř vztyčili stany, postavili přístřeší raněným a ohrady pro koně, zbudovali velká ohniště. Vyjížděli na výpravy do okolí, plenili vesnice a zmocňovali se měst. Loupili dobytek, obilí i zlato. Do tábora se vraceli s velkou kořistí.

Obě vojska se střetávala v občasných bitvách, jejich síly však byly vyrovnané. Na stranu Tróje se přidalo mnoho spojenců: Lykijci, Mýsové, Dardani, Pelasgové i Halisgoni. Obránci těžili z výhod mohutného opevnění, za které se mohli stáhnout a účinně odrážet řecké útoky.

Čas pomalu, ale neúprosně plynul.

Po celých devět let kolísalo vítězství mezi Trójany a Řeky. Zdálo se, že válka nikdy neskončí. Desátého roku však Řekové přestali pustošit okolí a změnili taktiku. Všechny své síly soustředili na trojské pláni pod městskými hradbami.

Toho roku vzplál v řeckém táboře spor mezi Achillem a králem Agamemnonem, zle se pohádali o kořist. Prudký Agamemnon se nechal slyšet, že se bez Achilla na bojišti lehce obejde, a uražený Achilles přestal bojovat. Nečinně seděl ve svém stanu, popíjel víno a zprávy o bitvách ho nezajímaly.

Když Trójané viděli, že obávaný Achilles už do bitev nevyjíždí, začali být ve svých výpadech odvážnější. Jednoho dne se jim podařilo zatlačit Řeky až k hradbám jejich tábořiště. V čele Trojských bojoval Hektor jako lev. Pot se z něj lil a ruka mu umdlévala, jak hbitě otáčel štítem a odrážel mračna oštěpů, a ještě stačil volat povely na své muže. Pod jeho vedením muži pronikli až k řeckým lodím.

„Zapalte je! Zapalte je!“ řval Hektor na své vojáky.

A už z paluby jednoho korábu vysoko šlehl plamen, vzápětí jedna po druhé zaplály další řecké lodě. Zdálo se, že každou chvíli Trójané řeckou obranu prorazí, překonají vysoké náspy a vtrhnou do řeckého ležení.

Ve chvíli největšího nebezpečí vrazil do Achillova stanu zadýchaný Patroklos, jeho nejbližší přítel. Achilles klidně ležel, ani dým a čpavý zápach z hořících korábů ho nepohnuly k činu.

„Achille, neprosím tě, abys bojoval, jen mi dej svou zbroj! Když ji obléknu, Trojané si pomyslí, že proti nim vyjíždíš ty, vyděsí se a prchnou do města!“

Achilles přítele neodmítl. Patroklos si chvatně připjal jiskřivý pancíř, přilbice pobitá zlatem skryla jeho tvář.

Náhle se Achilla zmocnilo zlé tušení: „Buď opatrný, Patrokle. Slib, že se jen objevíš a zase se stáhneš. Nevyjížděj za Trójany! Zblízka by poznali, že to nejsem já.“

Patroklos to slíbil. Vyběhl ze stanu a vrhl se do boje, za ním se řítili jeho válečníci.

Jakmile Trójané spatřili zářit Achillovu zbroj, proběhla jejich řadami vlna hrůzy, jako když vítr foukne do suché louky. Achilles, neporazitelný Řek se objevil! Odvaha je opustila a dali se na hromadný útěk. Patroklos vyrazil za nimi. Opojen snadným vítězstvím ztratil ostražitost a v zápalu boje se vydal daleko do řad trojského vojska. A už se k němu žene urostlý Hektor. Hned poznal, že Achillova zbroj kryje mnohem slabšího soupeře. Vrhá se na něj, kříží s ním zbraň a Patroklos padá jeho ranou. Ještě se Hektor přesvědčil, že Řek je mrtev, vzal si drahocennou zbroj jako kořist a mrtvého nechal ležet.

Když se Achilles dověděl, že Patroklos padl Hektorovou rukou, šílel hněvem a lítostí. Jeho nářek se nesl až k mořskému břehu, zaléhal do hlubin stříbrných slují, kde s ostatními mořskými bohy žila Achillova matka. Vynořila se z vln a přišla za svým synem.

„Ach, matko,“ naříkal Achilles. „Trojský Hektor zabil mého přítele, musím jít a pomstít jeho smrt.“

„Jestli zabiješ Hektora, brzy zemřeš i ty,“ řekla smutně Achillova matka.

Achilles však byl neoblomný. Mořská bohyně opatřila synovi ještě krásnější zbroj, než měl předtím. Ukoval ji sám božský kovář Hefaistos. Přinesla mu ji, políbila syna a rozloučila se s ním. Věděla, že ho vidí naposledy.

Achilles oblékl nebeské brnění zářící zlatem, nasadil si skvostnou přilbici. Zvedl oštěp a hnán touhou po pomstě vyrazil do bitvy. Pobil mnoho Trojských, jejichž řadami si vytrvale prosekával cestu k Hektorovi. Hektor spatřil Achilla, jak se ohání svým oštěpem, jak se k němu vytrvale blíží. Přes všechnu statečnost ho sevřel smrtelný strach. Obrátil se a prchal. Achilles však stále za ním jako divoká zvěř, zuřivý lovec. Třikrát oběhli městské hradby, až Achilles dostihl Hektora a strašnou ranou svého oštěpu mu proklál hruď. Potom vzal mrtvé tělo trojského prince, uvázal ho za svůj vůz a potupně ho smýkal kolem hradeb, všem Trójanům na očích.

Ubohý Hektor! Ubohá Trója! Ztratila svého hrdinu, svou záštitu a zůstala bez naděje.

Město se utápělo v slzách. Starý král Priamos viděl z hradeb na vlastní oči, jak zemřel jeho nejstatečnější syn, a zlomil ho smutek. Zatoužil alespoň pohřbít Hektorovo tělo. Za tmy se vydal do řeckého ležení. Vyhledal Achilla a padl mu k nohám, šedivý a zubožený král.

„Dej mi synovo tělo,“ žádal Priamos v slzách. „Neprosím tě jako nepřítele, ale jako čestného muže.“

Achilla dojaly prosby stařičkého krále. Vzpomněl si na vlastní zármutek z Patroklovy smrti a pozvedl starého krále ze země. Vydal mu Hektorovo tělo a krále Priama sám doprovodil k trojským branám.

Tak to bohové zařídili, když stvořili lidské pokolení. Vdechli ušlechtilým hrdinům touhu po boji a zášť k nepříteli, ale také milosrdenství a soucit, jež stojí vysoko nad nimi.

Brzy potom nadešla další bitva a po ní se rozhořela nová.

Země hladově vpíjela krev, řeckou jako trojskou. Po krvi nepoznáš nepřítele, u všech je stejně červená.

V jedné z bitev princ Paris založil do svého luku šíp a namířil na řeckého Achilla, jenž svým oštěpem zrovna rozséval smrt v trojských řadách. Parisův luk zadrnčel, střela svištěla vzduchem - a bůh Apollón, jenž stál na straně Trójanů, zavedl šíp svou božskou rukou přímo do Achillovy paty. S hrozným výkřikem se Achilles skácel k zemi a na místě skonal.

Padl nejstatečnější a nejušlechtilejší ze všech bojovníků na světě.

Veliký smutek se snesl na řecký tábor. Moře se vzedmulo a žalostně hučelo pláčem Achillovy matky. Hrdinovo mrtvé tělo Řekové spálili na obrovské pohřební hranici, jenž hořela celý den a celou noc. Na Achillův hrob pak každý z vojáků přidal svůj kámen na znamení úcty.

Navršili mohylu tak vysokou, že ještě dlouhá staletí stávala u břehů Tróje jako pyšný maják, jenž okolo plujícím lodím hlásal Achillovu slávu.

Boj však stále nebyl rozhodnut. Hrdinná Trója odolávala. Zdálo se, že město je nedobytné, že žádný boj ani bitva nerozhodnou o jeho pádu.

Nakonec se Řekové uchýlili ke lsti.

Vypráví se, že sama bohyně Athéna vnukla Odysseovi myšlenku vystavět velkého dřevěného koně, v jehož útrobách se skryjí řečtí bojovníci. Plán ithackého krále všechny nadchl. Řekové hbitě rozebrali několik korábů a z lodních trupů postavili obrovského dutého koně. Uvnitř se tajně ukrylo třicet nejlepších mužů se svými zbraněmi.

Potom Řekové sklidili tábořiště, jeho zbytky zapálili a naoko zklamaně odpluli. Řecké koráby však nepluly daleko, zakotvily pod skalními převisy, kam z břehu nebylo vidět.

Trójané vydechli úlevou.

Zprvu nemohli uvěřit, že Řekové tak snadno ukončili dlouhou válku. Když se však řecké lodě nevrátily celý den a noc, Trójané ztratili všechnu ostražitost. S vítězným jásotem se vyhrnuli z bezpečí hradeb na planinu, obdivovali dřevěného koně a dohadovali se, čemu má sloužit.

„Řekové nám ho jistě postavili na příkaz bohů,“ usoudili nakonec. „Jako dar městu Tróji za všechna příkoří, jež nám učinili…!“

Bez váhání vtáhli koně za hradby a nechali ho stát na největším náměstí.

Potom začali slavit. Všude se bouřlivě jásalo, tančilo, zpívalo, pilo a hodovalo, lidé se objímali a plakali štěstím, že válka je u konce. Byla už hluboká noc, když opilé město usnulo tvrdým spánkem.

Tehdy Řekové ukrytí uvnitř dřevěného koně otevřeli tajné dveře v koňském břiše a vyhrnuli se ven. Pochodněmi dali smluvená znamení svým lodím a v tichosti otevřeli městské brány. Branami zanedlouho přispěchala vojska z korábů, které opět přirazily k trojským břehům.

Pak Řekové nemilosrdně zaútočili na rozespalé město.

Ve světle ohňů, jež vzplanuly na mnoha místech, bojovali Trójané svou poslední, marnou bitvu. Řeckými zbraněmi padli všichni z královské rodiny: hrdinný Paris, starý král Priamos i jeho ostatní synové, všichni dospělí muži. Ženy a děti vzali Řekové do otroctví jako součást válečné kořisti. Veliký oheň pak hořel ještě několik dní, dokud celé město nelehlo popelem.

Tak po deseti letech skončila Trojská válka.

Krásnou Helenu si spartský král Menelaos odvedl na svou loď. Agamemnon a ostatní králové vrchovatě naložili své koráby zlatem, stříbrem, vzácným nábytkem a zbrojí, veškerým bohatstvím dobyté Tróje.

Na zpáteční cestě se však mnohé z lodí roztříštily o skalnaté útesy a jejich posádka utonula ve vlnách. Kdo však přece doplul domů, našel po těch letech jen hroby svých otců a matek. Kdo odešel od mladých žen a malých dětí, vrátil se k rodině, která v něm nepoznávala manžela ani otce, stal se cizincem bez domova.

Teprve tehdy skončila Trojská válka. Nakonec nikomu nepřinesla dobro.

(...)