22. srpna 2014
Prahou kráčí lev

Ilustrace Michaela Kukovičová

nakladatelství Práh 2008

Pohádkový příběh pro děti z prostředí staré Prahy.

Poetický příběh, ve kterém kluk David a jeden neobyčejný pražský holub  hledají ztraceného Žlutého lva. Čeká je přitom spousta dobrodružství a zvláštních setkání - s rytířem Bruncvíkem, zákeřným kocourem, kamennou Mořskou panenkou, denním strašidlem či rabínem Lovem. Zbude jim čas i na to, aby ochutnali vodnickou zmrzlinu, zaskákali si na kočičích hlavách, zacinkali písničku na zvony a povozili se parníkem po Vltavě. Víte, jak se hraje holubí hra na klobouky? Jak se skáče na kočičích hlavách? Jak se kreslí na vodu? A kolik je v Praze lvů? Jestli ne, pak je třeba začít číst.

K dispozici také v anglickém jazyce.

kniha získala ocenění:

  • Nejkrásnější kniha 2008 v kategorii dětská kniha
  • Nominace v kategorii dětská kniha Magnesia Litera 2008
  • 2.cena v anketě Nejčtenější kniha 2008 – SUK-Ćteme všichni
  • 3.cena v anketě knihovníků SUK-Čteme všichni

možnost koupě: www.prah.cz

více informací na: http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1103

ukázka z knihy

(...)

Mořská panenka

U Vltavy bylo krásně. Po řece pluly malé loďky s vlaječkami, rozvážné rybářské pramice i parníky plné výletníků, které za sebou nechávaly dvojitou brázdu zpěněné vody. Vlnka za vlnkou vesele ubíhaly a mihotaly se ve slunci jako malá zrcátka. Nízko nad řekou v hejnech kroužili rackové. Po racčím nadávali, protože jim zrovna nikdo neházel kousky housky, které tak rádi chytají do zobáků přímo ze vzduchu.

David s Modropírkem stáli na břehu a pozorovali tu krásu.

„Chceš, svezeme se? Z komínu velkého parníku, to je panečku pokoukáníčko…!“

„Ááále, to není ono,“ řekl David otráveně. Odloudal se k lavičce, sedl si a hlavu opřel do dlaní. „Kdybychom tak měli vlastní lodičku…! To bychom mohli plout, kam by se nám chtělo. Třeba až pod Karlův most. Možná se tam Žlutý lev schovává pod některým obloukem…“

Holubovi se zježila pírka na hlavě, jak zapřemýšlel. A pak na to přišel.

Na druhém konci lavičky ležely noviny. Nějaký pán si je tu ráno četl a pak je na lavičce zapomněl.

„U kočičího drápu, kluku, nic tě nenapadá?“ zamrkal holub a křídlem ukázal na noviny.

David se plácl do čela: „Jůůůůů, to je nápad! A mám udělat obyčejnou lodičku, nebo rovnou parník…?“

„Parrrník, parrrník!“ vrkal Modropírko radostně. „A já budu kapitán!“

„Já budu taky kapitán!“ volal David a už skládal noviny.

Nejdřív je roztřepal do velikého obdélníku. Pak obdélník přehnul na jednu, potom na druhou stranu, pak do špičky přes sebe a naopak, pak ještě všelijak a za chviličku tu byl parádní parník se dvěma komíny. Zbylo i na dvě kapitánské čepice, protože tenhle parník měl kapitány hned dva.

Čepice si nasadili a parník spustili na mělčinu. Sotva se lodi chopily drobné vlnky, David skočil na palubu a po něm i Modropírko. Brzy už je unášel vltavský proud.

„Hurááá, ahóóój!“ volali po námořnicku na ostatní lodě. A lodě odpovídaly húúúúúúú! a túúúúúúú! a výletníci volali jůůůůůůů!

Dva kapitáni se radovali. Nic jim nechybělo.

Až když byli u mostu, David se chytil za hlavu: „Čím budeme parník řídit? Vždyť my nemáme kormidlo…!“

Modropírko zapřemýšlel, až se mu pírka na hlavičce zježila. Ale nic, vůbec nic ho nenapadlo.

Proud byl stále dravější a parník uháněl čím dál rychleji. Hrozilo, že když je něco nezastaví, doplavou až k Mělníku, kde se Vltava vlévá do Labe. A potom až do Hamburku, kde se Labe vlévá do moře. A po moři až k nějakému neobydlenému ostrovu, kde se z nich stanou trosečníci.

David se ale nechtěl stát trosečníkem. A Modropírko už vůbec ne.

Proto se oba kapitáni rozkřičeli: „Pomóc! Pomóóóc! Póóómóóóc!“

Na jejich tísňové volání se ozvala ozvěna, co bydlela pod obloukem Karlova mostu:

„Móc! Móóóc! Óóómóóóc!“

Ozvěna jim ale byla k ničemu, protože žádnou loďku zastavit neumí.

Pak se ale stalo něco nevysvětlitelného. Parník se zastavil sám od sebe! Najednou trčel na hladině jako přikovaný a vltavské vlnky neškodně pleskaly o jeho boky, jak ztratily svou sílu. Kapitáni se rozhlíželi na všechny strany, co ten zvláštní zjev způsobilo. Ale hladina kolem byla pustá.

Vtom se ozval tenký hlásek: „Já jsem si říkala, že asi chcete pomoct.“

Paluba se zhoupla a zpod pravoboku lodě vykoukla vlasatá hlava, která se zubila od ucha k uchu.

„Já bych vás třeba mohla trošku postrkovat. Anebo bych mohla kormidlovat ocasem. Mám ho dvojitý, koukněte! To by byla rychlost, jéje!“ zasmálo se to vodní stvoření. A dvojitým ocasem pláclo o hladinu.

Přes palubu se přelila velká vlna a papírová loď se nebezpečně naklonila.

„Pozóóór, osobo! Co to provádíte..?!“ vykřikl rozčileně kapitán Modropírko. „Vy jste mi, dámo, nějaká povědomá… Že ty jsi mořská panna z Karlovy ulice?“

„Hihihi, máš pravdu, holoubku!“ zahihňala se mořská panna.

„Tak co hledáš ve Vltavě? Máš hezky sedět na nároží a zdobit dům!“ mračil se holub.

„Já vím. Ale když je takové horko,“ zakňourala vodní panenka. „Jsem z toho slunce už celá unavená a navíc mi nedělá dobře na pleť, tak jsem se přišla maličko smočit v řece.“

Na důkaz, že mluví pravdu, mořská panna plácla dvěma ocasy o hladinu. Tentokrát hned třikrát. Dvakrát tři je šest, a šestero plácnutí je na papírovou loď až příliš. Plácání zvedlo velikánské vlny a parník se rozkymácel jako za bouře.

„Poslouchej, hned přestaň!“ vykřikl David. „Vždyť nás to může potopit!“

„Když se vám to nelíbí, tak vás pohoupám,“ řekla mořská panna. Chytila se parníku oběma rukama a rozhoupala ho jako na houpačce:

„Houpy, houpy, hoooupyyy, HOOOUUUP!“

„Áááááááá!“ zavolali sborem oba kapitáni. A pak se ozvalo hlasité žblunknutí, jak se s nimi parník převrátil.

V poslední vteřince Modropírko vzlétl nad hladinu. Ale nad Davidem se voda zavřela.

„Pomóc, pomóc! Hned ho vytáhni, ty nezbednice!“ křičel holub.

Jenže mořská panenka už byla fuč. Když viděla, co natropila, rychle jako vodoměrka si to namířila ke břehu a odtud na své místo na domě v Karlově ulici.

Modropírko zoufale hledal pomoc, ale všechny lodě byly daleko. Poblíž skřehotalo jen hejno racků. „Pomóc! Topí se tu kluk! Pomozte mi ho vytáhnout!“

Ale rackům zrovna někdo z mostu házel kousky housky, které tak rádi chytají přímo ze vzduchu. Jak se o ně prali a po racčím nadávali, holuba neslyšeli.

Zatím se z místa, kde David zmizel, po hladině šířily veliké kruhy.

Víc nic.

Modropírkovi se zalila očka slzami. Smutek a zoufalství mu tiskly srdce jako kámen. Z posledních sil doletěl na břeh, kde padl do trávy. Pevně zavřel oči. A rozhodl se, že už na světě nechce být. Co je to za přítele, když Davidovi nedokázal pomoct v nouzi…!

Vždyť na jeho záchranu zbývají sotva tři poslední vteřinky. Dvě. Jedna. A teď už ani ta.

Ale v tom se holoubek naštěstí dokonale mýlil.

Jak tak ležel na břehu víc mrtvý než živý, nemohl vidět čtyři bělostné labutě. Připlouvaly po řece těsně bok po boku a mezi sebou nesly Davida. Zmáčeného, ale živého a zdravého.

„Tady jsem, Modropírko! Nic mi není!“

To je přece David!?

Holub zamžikal očkama a vyskočil na nožky. Hurá, David je zachráněný!!!

To už labutě Davida vyklopily na břeh jako nákladní auto těžký pytel. Zaklapaly zobáky: „Tady máš toho svého kluka, holube. A příště si ho líp hlídej!“

Potom zas majestátně odpluly zachraňovat někoho jiného.

„Propánajána, vždyť mohlo být po tobě, kluku bláznivá…!“ rozčiloval se Modropírko. „Opravdu ti není nic? Tohleto mi, chlapečku, už nikdy nedělej, vždyť jsi mě vyděsil víc než tlupa zdivočelých kocourů…!“ Ale nezlobil se doopravdy. To bylo jen tak ze strachu.

„Všechno je v pořádku,“ chlácholil ho David. „Já si dám příště větší pozor.“

Protože slunce pálilo, za chvilku byl David úplně suchý. Jen trochu pomačkaný, protože slunce žehlit neumí.

A byl zvědavý: „Kam půjdeme Žlutého lva hledat teď?“

(...)