22. srpna 2014
Staré pověsti české a moravské

ilustrace Renáta Fučíková

nakladatelství Albatros 2005

Nové převyprávění národních pověstí. Dnešní lidé se od hrdinů pověstí, mýtů a legend liší jen velmi málo. Stejně jako oni milujeme, rozhodujeme se, sbíráme odvahu a hledáme moudrost. I my se vydáváme do neznáma, překonáváme sami sebe nebo prohráváme. Pro naše předky příběh znamenal velké bohatství – vzkaz, který tu zanechal kdosi, kdo žil před nimi. Byla to skrytá výzva k následování, mapa nějakého úseku životní cesty. Nejstarší české a moravské pověsti jsou navíc zdrojem všech našich počátků. Jsou látkou, která je nadčasová a není licencí žádného autora ani historika. Záměrem byla myšlenka vytvořit knihu, která by děti i dospělé důstojným, a přesto moderním způsobem skutečně oslovila.

kniha získala ocenění:

  • Sukova cena učitelů 2005
  • Sukova cena knihovníků 2005
  • Nominace na cenu Zlatá stuha 2005
  • Nakladatelská cena Albatros 2005
  • Mezinárodní ocenění „White Raven“ 2006

možnost koupě: www.albatros.cz

více informací na: http://www.knihovnice.cz/recenze/jezkova-a-stare-povesti-ceske-a-moravske.html

ukázka z knihy

O Čechovi

Nad krajinu se pomalu snášel soumrak. Stromy v mírném vánku třepotaly stříbrnými a temně zelenými listy a vysoká tráva se vzdouvala v měkkých vlnách, pozlacených posledními paprsky slunce. Teplý vzduch nad močály ostře voněl, ze všech stran se ozýval zpěv a cvrlikání ptáků. Z olšového háje vyšlo malé stádo jelenů a laní na večerní pastvu.

Krajinou se vinul průvod poutníků. Kudy prošli, zůstávala v širokém pásu polehlá tráva, zdupaná množstvím lidských i zvířecích nohou. Zvolna jeli jezdci, koně frkali a cukali hlavami, jak se bránili útokům mušek a komárů. Za nimi skřípěly a drkotaly hrubé těžké povozy tažené vychrtlými zvířaty. Povozy byly vysoko naložené nákladem kůží, hliněnými nádobami se zrním, dřevěnými a železnými nástroji, proutěnými klecemi s drůbeží a nejrůznějšími součástmi domácího vybavení. Každou chvíli kola vozů uvízla v průrvě nebo se smekla po kameni a muži namáhavě zvedali hned ten, hned jiný vůz. Za vozy se ztěžka vlekli muži a ženy s malými dětmi, shrbení pod plátěnými ranci a koženými vaky, a starci a stařeny s holemi, o které se těžce opírali. Poháněči se starali o stádečko dobytka, koz, ovcí a prasat, která se co chvíli s mečením a kvikotem rozběhla do vysoké trávy. Někde daleko vepředu, neviděni a neslyšeni, pátrali zvědové. Křik a hluk průvodu plašil okolní zvěř a ptáky, kroužící lidem nad hlavami. Svalnatí muži v halenách promáčených potem, kteří vždy čtyři a čtyři nesli na uzlovitých ramenou dřevěné podoby bohů zavinuté do bílého plátna, ti jediní kráčeli mlčky, soustředění na posvátný úkol.

„Hej! Heeeej! Zastavme!“ ozývalo se z konce průvodu. „Kdy už na chvíli postojíme? Kdy si odpočineme?“ začali se ptát i ostatní. „Smráká se! Rozložme tábor tady, u velké řeky! Je tu hodně dřeva, můžeme rozdělat oheň a živit ho až do rána…!“

Jeden z jezdců, vysoký muž s šedivými vlasy a vousy, zarazil koně a obrátil se čelem k průvodu. Dlouhý vyšívaný plášť měl potrhaný a zašpiněný, tvář sevřenou starostmi a oči zakalené únavou. „Tam, před námi, vidíte tu horu?“ zavolal hlasitě, aby ho všichni slyšeli. Koně, vozy i lidé zpomalili krok, někteří postáli a zadívali se na vysoký vrch, který se černal na obzoru proti tmavnoucí obloze. „Pod tou horou, v jejím stínu a pod její ochranou přenocujeme!“

„Ano, pod tou horou, je už nedaleko,“ souhlasili poutníci. „Dobře rozhodl náš vojvoda!“

Pozdě v noci, kdy na obloze svítily hvězdy a měsíc, seděl pak vojvoda Čech se svým bratrem Lechem u ohniště. V závětří vozů rozestavěných kolem oddychovali spáči i zvířata unavená dlouhou cestou. Hlasy nočních ptáků a šelem ani těžké přešlapování dobytka a koní nerušily jejich vážný hovor. Rozhodnutí opustit zemi předků nebylo lehké. Odešli ze svých domovů, když na vysoko položených místech ještě ležel sníh. Mnoho dní prožili na cestě pod šedou oblohou, smáčeni ledovým deštěm nebo sužováni vichrem na nechráněných stepích, mnoho nocí probděli bez ohně a ve strachu z divokých zvířat. Putovali přes horské hřebeny a mokřiny, s vozy a zvířaty překračovali široké proudy hučících řek. Obezřetně se vyhnuli několika osadám, jejichž obyvatelé mluvili neznámým jazykem. Za poslední dny už však nepotkali žádného člověka. Lidé i zvířata byli vyčerpaní a doba jara pomalu končila. Zrno už dávno mělo být v zemi. Kde a jak najít domov? Mlčící hora ve tvaru hřibu snad byla znamením, bránou, srdcem jejich nového útočiště.

Unavený Lech odešel ukrást pár chvil spánku krátící se noci, ale Čech ještě dlouho seděl u vyhasínajícího ohně. Sám a zamyšlený. Když už obloha začínala blednout, vstal, pokynul strážím hlídajícím ležení a vydal se k hoře. Šplhal po jejím úbočí, bez dechu, přes kameny a hustý trnitý porost. Na vrcholu stanul, právě když bledé šero prozářily první sluneční paprsky. Do všech stran se odsud otevíral pohled do širokého zvlněného kraje, postupně zalévaného sluncem. Od obzoru k obzoru se táhla chundelatá step a její tráva stíněná mlhou se třpytila kapkami rosy. Z hájů se ozýval zpěv probuzených ptáků a k mokřinám velké řeky přicházela pít stáda jelenů a zubrů .

Když se vojvoda vrátil do ležení, vyzval Lecha i ostatní, aby se i oni podívali z výšky na kraj, kde přenocovali. A pohled s vrcholu hory, která později dostala jméno Říp, všechny naplnil nadějí.

„Tady zůstaneme, tady se usídlíme!“ volali a objímali se z radosti, že jejich namáhavá pouť je u konce.

„Rád vyslyším přání svého kmene,“ přikývl vojvoda Čech. „I já cítím, že jsme našli nový domov.“ Usmíval se, když se díval do kraje, a řekl: „To je ta země, kterou jsem mnohokrát viděl ve svých snech a za kterou jsem vás vedl. Kraj plný ptáků a zvěře, s úrodnou půdou a pastvinami pro dobytek, který nám dá všechno k dobrému životu.“ Chvíli se ještě díval do kraje a i ostatní cítili velikost chvíle, ve které poprvé spatřili místo, kde budou od nynějška žít. Pak se Čech obrátil k ostatním:

„A jaké jméno dáme své nové zemi?“

„Tvoje jméno jí dáme, náš vojvodo, po tobě ať se nazývá!“, vykřikl jeden z mužů.

„Čechy, Čechy jí budeme říkat!“

Během dne vynesli na vrchol hory velké dřevěné bohy a obětovali jim. Bohové přehlédli z výšky kraj, kde lidé chtěli zůstat, a požehnali jejich rozhodnutí.

Léto i podzim minuly lidem v usilovné práci. A než krajinu pokryl sníh, stálo pod Řípem několik skromných osad s dřevěnými domy, v nichž přečkali první zimu v nové vlasti.

Lech se svým rodem však chtěl putovat dál, a tak se na jaře s bratrem rozloučil a vydal se na další cestu. Když došli na místo, kde se rozhodli usadit, zažehli velký oheň. Hustý dým, viditelný dodaleka, byl znamením pro Čechy, aby věděli, kde hledat své příbuzné. Tomu místu se začalo říkat Kouřim. Dodnes tam ukazují veliký kámen, u něhož Lech přikázal zapálit hranici. Ale ani v Kouřimi se Lech natrvalo neusadil, odešel prý ještě dál na východ, do neobydlených krajů za horami a řekou Odrou. U řeky Varty vybudoval dva velké hrady, kolem nichž později vyrostla velká a slavná města, Hnězdno a Krakov. Hnězdno prý dostalo jméno od množství orlích hnízd v okolí a Krakov nese jméno jednoho z Lechových synů. A jako Češi podle pověsti odvozují svůj původ od praotce Čecha, tak je Lech považován za praotce Poláků.

O kněžně Ludmile

Život se mladé Ludmile zdál šťastný a barevný jako kvetoucí zahrada, o kterou se stará pečlivý zahradník. Vyrostla na knížecím dvoře, a když jí bylo čtrnáct let, provdal ji její otec za mocného českého knížete. Bořivoj byl jen o osm let starší a Ludmile se na první pohled zalíbil. Vykvetla mezi nimi klidná a oddaná láska, a měli spolu několik dětí.

Když po křtu Bořivoje také Ludmila přijala křesťanskou víru, oddala se jí stejně hluboce, jako předtím uctívala pohanské bohy. S jediným bohem mohla snadněji rozmlouvat, šeptem v přítmí kostelíku nebo uvnitř ve své mysli. Byl jejím průvodcem, rádcem i utěšitelem. Vždyť bez víry není v životě opory, bez hlasu v srdci není útěchy, bez lásky není světlo na daleké cestě.

Jak se čas nakláněl, záře zahrady z mládí pohasínala. Ludmila nejprve oplakala Bořivoje. Svou dobrou hvězdu, panovníka, manžela i chlapce ze vzdálených vzpomínek, který byl prvním a navždy jediným, kdo něžně tiskl své rty na její. Ovdověla v osmadvaceti letech. Musela být chytrá i statečná, aby s malými dětmi dokázala přežít neustálé soupeření o moc a přitom ještě uchránit trůn před cizími knížaty pro svého nejstaršího Spytihněva. Spytihněv pak vládl dlouhých dvacet let, než si pro něj i jeho ženu přišla smrt. Vlády se ujal mladší Vratislav. Ještě horlivěji rozdávala Ludmila Boží lásku svýma rukama. Pečovala o chudé, krmila hladové, dávala velké dary na stavbu nových kostelů. A stejně nakonec držela v náručí i umírajícího Vratislava…

Vzdychla, po nitce vzpomínek se vrátila zpátky a pohladila chladný kámen, který mezi ostatními svítil novotou. Když tři náhrobky požehnala třemi křížky, vyšla z šera kostelíku Panny Marie ven do slunce.

Teď, po Vratislavově smrti, bude české knížectví spravovat jeho manželka Drahomíra. Ale jen do doby, než doroste Václav. Světlovlasý Václav, kterému Ludmila vtiskla stejnou lásku a úctu ke křesťanským knihám, jako měla sama. Jakpak se mu asi na Budči daří? Když mu napíše ještě dnes a poslové list zítra doručí, další den bude mít odpověď. Václav se v klášteře na budečském hradišti učil číst a psát pod vedením kněze Učena, který si svého žáka nemohl vynachválit. To Boleslav, Václavův černovlasý bratr, byl úplně jiný. Odmalička byl nejšťastnější ve společnosti koně, meče a luku.

Rozhodnutím českých velmožů byla sice vláda nad Čechami přisouzena Drahomíře, ale výchovu knížecích chlapců svěřili Ludmile. Na jedné straně mladá, silná a cílevědomá Drahomíra, na straně druhé starší a moudrá Ludmila, vzdělaná žena a horlivá křesťanka. Bylo to zvláštní, dvojaké rozhodnutí, které odráželo rozdělení sil na knížecím dvoře – jak jedna, tak druhá kněžna měly své přívržence i odpůrce. Mladá a horkokrevná Drahomíra ale planula k Ludmile žhavou nenávistí. Příčila se jí Ludmilina mírnost a moudrost a žárlila na lásku malého Václava k babičce. Za pomoci snaživých našeptávačů nakonec nabyla přesvědčení, že Ludmila ji o chce oloupit nejen o syny, ale i o vládu a o majetek. Ludmila vycítila Drahomířin hněv a chápala i jeho důvody. Pokoušela se s Drahomírou dobře vycházet, dobrovolně se vzdala svého podílu na moci a uchýlila se na hrad Tetín. Opustila Pražský hrad jen s několika služebníky a svým věrným společníkem, knězem Pavlem.

Na Tetíně našla Ludmila vytoužený klid. A teprve tam pocítila, jak její čas pomíjí. Bývaly dny, kdy se jí svět kolem zdál vzdálený a zahalený v mlhách. Tehdy rozmlouvala jen s Bohem a cítila jeho přítomnost jasněji, než přítomnost svých strážců.

Toho dne, 15. září roku 921, pršelo. Ludmila vyhlížela ven z paláce úzkým okénkem. Milovala výhled z tetínského hradu daleko do kraje. Na řeku, která se v zákrutách plazila širokým údolím, na vlnitou čáru hřbetu protějších kopců. Déšť zastínil krajinu jako závoj, větrem se vzdouvající, jak kapky měnily směr na jednu a zas na druhou stranu. Léto ustupovalo podzimu a na strmých stráních už někde svítily spršky žloutnoucího listí.

Stará kněžna vychutnávala voňavý vzduch omývaný deštěm. Sledovala kulaté kapky padající z horního rámu okénka jako perly… Nebo slzy? Pozorně přivřela své slabé oči. Zdálo se jí, že na cestě podél řeky v dalekém oparu zahlédla jezdce.

„Má paní,“ vyrušil ji hlas kněze Pavla. „K Tetínu se blíží jezdci. Jsou to zbrojnoši a podle znaků jsou to družiníci tvé snachy, kněžny Drahomíry.“

„Zbrojnoši, říkáš…? Ne poslové?“ Ludmila se otočila tváří ke knězi.

„Ano, paní.“ Muž v kněžském rouchu sklopil oči k zemi. Ludmila vycítila, že má strach.

„Proč se bojíš?“ zeptala se ho laskavě. „Pověz mi to.“

„O tebe se bojím, paní! O nás všechny… Nemáme na Tetíně zbrojnou posádku, neubráníme se jejich přesile!“

Toho by se přece Drahomíra neodvážila! Opravdu ne..? Možná...

Ano. Na vteřinu se Ludmilino staré srdce zachvělo jako motýlí křídla v pasti dlaní. Na vteřinu její mysl zatápala v bezedné temnotě hrůzy, než znovu nalezla pevné řečiště všeobjímající lásky.

„Jdi,“ řekla laskavě knězi Pavlovi. „Přikaž strážcům, ať odvedou děti a ženy na bezpečné místo v lese. A pak se vrať, přeji si, abys sloužil mši pro všechny, kdo zůstanou.“

„A kam se míníš uchýlit ty, má paní? Dal jsem připravit rychlé koně, pacholci je sedlají na nádvoří...“

„Ne,“ přerušila ho Ludmila rázně. „Zůstanu. Já mám ochránce nejmocnějšího,“ řekla. Usmála se a na tváři se jí prostřely jemné vrásky, jako když prší na hladinu řeky.

Míjely hodiny. Soumrak přicházel zvolna. Kapky padající dolů z okenního rámu odměřovaly čas Ludmilina života.

Osádka hradiště nemohla odmítnout žádost zbrojnošů, kteří žádali o vstup jménem kněžny Drahomíry. Bylo před půlnocí, když pronikli do hradiště. Někteří z nejvěrnějších byli zabiti při obraně Ludmilina knížecího paláce, jiní se schovali nebo utekli. Neví se, který z násilníků vyrazil dveře kněžniny ložnice. Dva muži, mohutní a zarostlí ve tváři, s meči v rukou, vstoupili dovnitř společně.

Stará kněžna klečela před jednoduchým dřevěným křížem na zdi, křehké ruce spletené před sebou v modlitbě. Závoj jí sklouzl na zem a vlasy bílé jako mléko se rozlily po schýlených ramenou. Ludmila pohlédla na své vrahy a řekla jim:

„To jste vy, Tuno a Gommone? Bývali jste přece kdysi v mé družině, dary jsem vám dávala a jako syny jsem vás měla, a vy jste mne teď přišli zabít?“

Zbrojnoši stáli nehybně.

„Pokud to tak je, nebojím se smrti. Jenom prosím o smrt mečem, ať se prolitou krví smím přiblížit utrpení našeho Pána,“ řekla Ludmila. Ztěžka vstala, hrdě se narovnala a dívala se vrahům do tváře.

Snad za hodinu, snad za dvě utichl hluk drancování, utichlo sténání raněných. Kopyta koní a křik jezdců spokojených s kořistí se vzdalovaly od Tetína dolů k řece, jejíž vody odnášely do nekonečné tmy hrůzu předešlé chvíle. Tělo kněžny Ludmily leželo na dřevěné podlaze ložnice, kolem krku pevně utažený závoj. Ani kapka krve neposkvrnila bílý jas jejích šatů, vlasů i tváře, který svítil do temnoty.

Bylo ticho.

Jen déšť už zase šelestil za oknem, a zněl jako kroky mrtvých, které jsme nemohli znát. A noční vítr na vrcholku tetínské skály, chladný, silný a svobodný, prorážel stěnu deště a vanul výš, odnášel Ludmilin příběh z prastarého času dál do věčnosti.