22. srpna 2014
Příběhy českých knížat a králů

ilustrace Renáta Fučíková

nakladatelství Albatros 2007

Snad poprvé za celé půlstoletí se příběhy českých panovníků z rodu Přemyslovců dočkaly beletristického zpracování jako celek, který je určen především dětem. Devět příběhů přináší však mnohem více osudů – příběhy O knížeti Boleslavovi II. a biskupu Vojtěchovi, O knížeti Oldřichovi a Boženě, O knížeti Břetislavovi I. a Jitce, O králi Vladislavovi I. a statečných českých rytířích, O Anežce České, O železném a zlatém králi Přemyslu Otakarovi II., O králi Václavovi II. a rytíři Závišovi z Falkenštejna, O králi Janu Lucemburském a Elišce Přemyslovně, O českém králi a římském císaři Karlu IV.

kniha získala ocenění: 

  • Nakladatelská cena Albatros 2007
  • Nominace na cenu Zlatá stuha 2007
  • Mezinárodní ocenění Honour List IBBY 2010 

možnost koupě: www.albatros.cz

více informací na: http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=29

ukázka z knihy

O železném a zlatém králi Přemyslu Otakarovi II.

I.

Král Václav I. měl dva syny, prvorozeného Vladislava a mladšího Přemysla.

Ale jakoby si sudičky nad jejich kolébkami zažertovaly. Vladislav byl o několik let starší, ale mírnější a bojácnější, prudký Přemysl už odmalička sahal po nejvyšších poctách a odměně.

Vladislav jako budoucí následník doprovázel otce na vojenské výpravy a politická jednání. Přemyslovi byla určena duchovní dráha, a proto se vzdělával v latině a ve vědách. Byl dobrý žák, ale nejvíc mu učarovaly nauky o hvězdách - astronomie a astrologie. Tehdy byla každá důležitá událost v životě panovnického dvora poměřována postavením planet a vědělo se také, že v okamžiku narození se z hvězd dá určit celý lidský osud.

Číst v obloze jako v knize plné tajemství Přemysla učil starý hvězdář. Jednoho večera spolu stáli na pavlači královského paláce. Nad vltavským údolím se prostíralo tmavé nebe jako plášť posetý drahokamy a králi oblohy, bílému měsíci, už nezbývalo mnoho dní do úplňku.

„Mléčná dráha je dnes dobře vidět. Dívej se, tamhle prochází souhvězdím Orla. Jeho nejjasnější hvězdou je Altair.“

„A tamhle je Labuť, tu jsi mi ukazoval minule,“ vyhrkl Přemysl.

„Správně,“ pochválil ho hvězdář. „Máš výbornou paměť a rychle se učíš. Brzy už budeme moci studovat v mém arabském kodexu. Z něj teprve poznáš, jak moc hvězdy ovlivňují život každého člověka.“

„Dokážeš z toho kodexu vyčíst i to, co čeká mne?“ zeptal se princ.

Hvězdář se zarazil. Vlastně znal Přemyslův horoskop, vždyť ho při jeho narození sám sestavoval. Ale také dobře věděl, že hvězdy nadarmo nemluví skrytou řečí znalou jen zasvěcencům, protože výklad jejich poselství je vždy dvojaký.

„Tvé hvězdy říkají, že budeš velký člověk,“ odpověděl vyhýbavě.

„Říkají, že budu král…?“

„Jak jsi na to přišel?“

Princ zrozpačitěl a zadíval se stranou.

„Já nevím,“ odpověděl vyhýbavě. Špička jeho boty vyrývala do prachu nějaký nesmyslný ornament. „Chtěl bych být králem, totiž někdy se mi zdá… cítím někdy… Vždyť já vím, že králem bude Vladislav,“ řekl nakonec smutně.

„Je to tak,“ řekl vážně hvězdář. „Vladislav je prvorozený. Ale ty můžeš být velkým učencem a vzdělancem, a to je skoro totéž jako být králem. Pojď, pro dnešek skončíme, už je chladno. To víš, moje staré kosti snadno prochládají, ale už jen těžko se zahřívají!“ žertoval hvězdář.

Byl rád, že se princ už dál neptal. Ze všech sil totiž skrýval zmatek, který mu Přemysl svou otázkou způsobil.

Doprovodil Přemysla do komnaty a dal mu dobrou noc. Pak spěchal do své komory. Třaslavou rukou zapálil svíčku a ve skomíravém světle znovu prohlížel pergamen s horoskopem, který kdysi dávno uložil mezi zaprášené knihy a listiny. Je to tak, paměť ho ani po letech neklamala. Nikdy neviděl, aby hvězdy tak jasně ukazovaly na budoucího velkého panovníka. Ale jak to ten chlapec může vědět…?

Když bylo Přemyslovi čtrnáct let, poprvé viděl svého otce plakat.

Přiběhl k němu hned, jak ho dali zavolat. Stráže ho vpustily beze slova a s vážnými obličeji. Něco se děje. Komnata se topila v tichu. Otec seděl na lavici u stěny, shrbený a osamělý. Tiskl si dlaně k tváři. Když je vztáhl k Přemyslovi, byly mokré a jeho oči plné slz .

„Mám už jen jediného syna,“ řekl.

Toho dne zemřel Vladislav, prvorozený syn českého krále.

II.

Neklidné srdce a prudká povaha vháněly Přemysla do častých sporů s otcem.

Už v patnácti letech povstal proti otcově vládě a otevřeně proti němu bojoval. Spor urovnala až Anežka, sestra krále Václava. Ale od té chvíle bylo jasné, že o svém příštím životě bude Přemysl rozhodovat sám. Dospěl ve vysokého a pohledného mladého muže s jasným rozumem. Když mu bylo osmnáct, neváhal si vládu nad rakouskými zeměmi zajistit sňatkem s jejich dědičkou, téměř padesátiletou Markétou Babenberskou. Zanedlouho jeho otec zemřel a Přemysl se ujal vlády.

Od počátku vystupoval jako pravý král. Jeho rozhodnutí byla prozíravá, ve sporech byl neústupný a když bylo třeba, neohroženě vedl svá vojska do bitev. Jen jeho zvláštní manželství vzbuzovalo mnohé otázky. Přemysl dobře vnímal posměšné pohledy i tajený smích, kdykoli se královský pár bok po boku objevil u dvora. Byl to krutý obraz. Vedle Přemyslova mládí vyhlížela vrásčitá paní Markéta jako jeho matka.

Kdo by se divil, že si Přemysl začal všímat jedné z královniných dvorních dam? Anežka z Kuenringu pocházela z urozeného rodu a pro její nezvyklý krátký účes jí přezdívali Anežka Palcéřík. Za Anežkou Přemysl spěchával, když se z dlouhých výprav vracel na Pražský hrad, s Anežkou trávil celé noci i každou volnou chvíli. Za čas Anežka položila do jeho náruče syna Mikuláše. Anežku i syna měl Přemysl rád, pro Mikuláše se snažil získal následnictví, ale neuspěl. Podle církevních zákonů se nemanželské děti mohly stát nástupci urozených rodičů jen výjimečně.

Z manželství s Markétou už jen těžko mohli vzejít právoplatní dědicové. Přemysl se tím trápil. Markéta ho však dobře chápala. Sama nabídla, že odejde do kláštera, aby mu uvolnila cestu k novému sňatku.

Podivně život splétá nitky osudů, někdy jakoby pečlivě sčítal uzlíky na té i oné straně. Vždyť v mládí Markéta přebrala ženicha své přítelkyni Anežce, aby po nešťastném manželství a druhém sňatku s Přemyslem nakonec zvolila klášterní ticho jako ona...

Na panovnických a šlechtických dvorech celé Evropy zavládlo vzrušení. Teď si bude český král hledat novou nevěstu! Nebylo snad žádného urozeného rytíře či krále, který by netoužil spojit svůj rod s mocným českým vladařem. Přemysl zvážil všechny možnosti, a nakonec požádal o dceru uherského krále Bély IV.

Příjezd české královské družiny byl pro uherský dvůr velkou událostí. Béla přijal českého krále srdečně jako vlastního syna. Hostina na přivítanou byla velkolepá. Světlo svíček se odráželo od stříbrného a zlatého stolního náčiní a měnilo barvu pohárů z duhového skla. Urození pánové se předháněli v přípitcích, dámy vrhaly na Přemysla tajné pohledy i odvážné úsměvy. Co chvíli z jejich ženského hloučku vzlétl smích a ve spršce se snášel na hodovníky, mezi mísy s pečenými masy, kuřaty a rybami, s kořeněnou zeleninou a sladkými zákusky, mezi poháry s vínem z uherských vinic, které přičinliví sluhové hbitě dolívali po okraj.

Přemysl nešetřil chválou, žerty ani lichotkami, dobře se bavil. Ale jen do chvíle, než zavadil pohledem o tvář dívky, která seděla za širokým stolem daleko od něj.

Její oči se střetly s jeho a vzplál oheň. Způsobil, že v jediné vteřině zmizela hostina i hodovníci, vznesla se klenba síně, koberce na stěnách zavlály, koně ve stájích se vzepjali a s rachotem padly všechny kamenné hradby světa.

Nevydržel ten pohled. Uhnul očima a s hrůzou si uvědomil, že už nikdy nebude stejným mužem, jako před tou tříštivou chvílí, která rozmetala všechny jeho představy o lásce.

Když se vzpamatoval, naoko ledabyle se naklonil ke Smilovi z Lichtenburka, jednomu z pánů jeho družiny: „Kdo je ta dívka?“

Nenápadně pokynul k místu, kde seděla Kunhuta.

„Ta oslnivá kráska? To je Bélova vnučka. Vlastně také princezna, dcera jeho dcery a haličského knížete Rostislava.“

Pan Smil se na krále pozorně zadíval. Byli dobří přátelé, a tak si hned všiml změny v jeho tváři. Mávl kusem masa v ruce a polohlasem řekl: „Králi, vypadáš, jako bys ještě neznal všechny klenoty, které Béla ukrývá na svém dvoře. Nezapomeň, přijel jsi pro dceru, ne vnučku…!“

Pan Smil se srdečně rozesmál, jakoby právě vymyslel bůhvíjaký žert. Ale Přemyslovi do smíchu nebylo. Když jeho oči toho večera podruhé zatoužily vyhledat Kunhutinu tvář, nenašel ji.

Nevěděl, že před ním utekla do svého pokoje, padla obličejem do polštářů a rozplakala se nad tíží, která jí sevřela srdce. Nerozuměla jí, nerozuměla sobě. Jak krásný je český král…!

Zbytek hostiny Přemysl prožil jako ve snu. Toužil být sám. Vymluvil se na únavu, rozdal zdvořilé úsměvy a zanechal své rytíře v zábavě s uherskými krasavicemi u stolů politých vínem.

Ve své komnatě potom neklidně přecházel sem a tam. Její vlasy… jaké jsou její vlasy? Třpytivý proud v barvě půlnoční tmy. A její oči, blýskavé neklidem … Oknem vyhlížel do noci, ale hvězdy se před ním schovaly. Horečně přemýšlel, kde je asi Kunhutina komnata, než si uvědomil své bláznovství.

Druhý den ráno se Přemysl nechal ohlásit u uherského krále k soukromé rozmluvě.

Starý král Béla byl zvědavý. Mávl na číšníky, aby nalili víno do skvostných pohárů, a pak se vytratili. S řinčením zbraní a úklonami se vzdálili i strážní a zaujali místo přede dveřmi.

Přemysl se usadil proti Bélovi a roztržitě hleděl na pohár v ruce. Její ústa… mají stejnou barvu jako to víno z vinic zalévaných žhavých sluncem.

Béla na něho hleděl v rozpacích, bezděčně vraštil obočí a bílý knír mu cukal rozčilením. Tušil nějaký úskok. Chce snad český král couvnout před sňatkem?

Přemysl se vzpamatoval.

„Žádal jsem o ruku tvé dcery. Vím, že král nemá měnit své smýšlení, i když ještě nebylo pořádně ani vyřčeno… Ale odpusť mi. Oslněn krásou a snad i láskou jsem se rozhodl pro jinou z tvého rodu. Žádám tě o ruku Kunhuty, tvé vnučky!“

Když nic jiného! Dcera nebo vnučka, komu na tom záleží. Béla přijal rád. O lásce toho moc nevěděl. Hlavně, že s ním český král spojí svou moc.

„Na tvou brzkou svatbu, králi Přemysle!“

Oba se s úlevou rozesmáli, pozvedli číše a zhluboka se napili.

Svatba Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské se konala v Bratislavě. Žhavá krása nevěsty v drahocenných šatech měnila srdce všech přítomných velmožů v hromádku popela. Od okamžiku, kdy kněz spojil jejich ruce, však patřila jen Přemyslovi.

Když královští novomanželé konečně dorazili do Prahy, čekalo je vřelé přivítání. Od prvního okamžiku si Pražané i celý dvůr krásnou královnu zamilovali. A Přemysl byl rád, že Praha Kunhutu přijala a že ona přijala ji.

Láska královských manželů však nebyla z těch, které se stavějí světu na odiv. Pokaždé, když Pražané čekali u bran města na návrat svého krále z bitev a výprav, vídali Kunhutu, jak Přemyslovi nedočkavě vyjíždí vstříc daleko za městské hradby. Nikdy však nebyli svědky jejich jediného polibku, ani láskyplného pohledu. O to však byla jejich láska vášnivější tam, kde mohli být spolu jen oni dva.

Jak skvělý život vedl český panovník!

Hvězdy ho zalévaly svou přízní, všechno se mu dařilo. Byl nejlepším rytířem a válečníkem, obratným politikem i dobrým správcem nejmocnější země Evropy. O jeho bitevní slávě a bohatství se vyprávělo daleko za hranicemi, ne nadarmo mu říkali „zlatý a železný král“. Navíc byl mužem krásné a milované královny, která mu brzy po sobě dala dvě dcery.

„Vidíš ty hvězdy?“

Kunhuta se choulila do pláště z drahé sobolí kožešiny, hlavu na Přemyslově rameni.

Z malé terasy královského paláce byl výhled do ztichlého údolí pod hradem, na potemnělou Vltavu a domy královského Města Pražského, jejichž stíny se rýsovaly za řekou.

„Toužil jsem kdysi znát svůj osud, chtěl jsem se naučit vyčíst ho z hvězd. Teď už je to zbytečné. Držím svůj osud v náručí,“ vtiskl jí polibek do vlasů.

„Ale dnes jsem trochu žárlil,“ žertem se zamračil Přemysl. „Už jsem si zvykl, že na tobě mohou oči nechat všichni mí pánové. Ale že budeš plést hlavu skoro ještě chlapcům…“

Kunhuta tázavě zvedla obočí.

„Myslím mladého Záviše. Viděl jsem dnes na turnaji, jak se na tebe díval, když jsi mu předávala trofej vítěze. Úplně jsi ho pobláznila. V tu chvíli bych ho nejraději…!“

„Je přece dobré, když má královna svého rytíře. Kdo by ji chránil, když král zrovna není nablízku? Ale mně rytíř nestačí,“ rozesmála se Kunhuta a hned zvážněla.

„Můj králi,“ zašeptala. „Jestlipak ti tvé hvězdy prozradily tajemství, které zatím znám jen sama…?“

Hvězdy zůstaly němé, zato napověděly královniny oči plné štěstí.

„Tentokrát to bude syn. Cítím to, bude to chlapec a velký král jako ty!“

Syn se narodil v předvečer svátku svatého Václava. A dostal jeho jméno.

III.

Královská srdce žhnou podivným žárem. Ptát se po hloubce jejich žádostivosti je zbytečné, plameny chtějí jen výš a výš.

Přemysl zatoužil po koruně krále římského. Ale tou byl nakonec korunován dosud málo významný šlechtic Rudolf Habsburský.

Přemysl byl bez sebe zlostí. Vždyť titul římského krále by završil mnohaleté úsilí, s jakým budoval svou mocnou říši. Ze vzdoru Rudolfovu volbu neuznal a ještě mu pro posměch poslal žebráckou mošnu. Rudolf si to ale nenechal líbit. Na oplátku vyzval českého krále, aby vrátil římské říši některá dobytá území. Tou dobou proti Přemyslovi povstal silný rod Vítkovců v čele s mladým Závišem z Falkenštejna. Boj proti nim ho velmi oslabil, pomýšlet na otevřený střet s říšskými vojsky byla bláhovost. Proto Přemysl ustoupil a uznal Rudolfovy nároky.

Ti, kdo Přemysla znali, však dobře věděli, že svou pokoru nemyslí vážně. Spor mohla rozhodnout jen bitva – nelítostný boj o moc a porážku, o život a smrt.

Toho roku přišlo léto brzy. Byl červen a pálící slunce nechalo předčasně uzrát úrodu v moravských rovinách. Ale to obilí nebylo nikdy sklizeno. Zrno vytloukla kopyta koní, na kterých sem ze všech stran přijížděli železní rytíři. Přemysl dal na Moravské pole svolat celou zemskou hotovost i s vojsky spojeneckých armád, aby se tu střetl s římským králem. Pomoc prý nabízel i odbojný Záviš z Falkenštejna, ale Přemysl ho odmítl.

Brzy se od obzoru k obzoru táhly řady pestrých bitevních stanů. Pole i trávu na loukách spásly stovky koní až k černé hlíně. Tisíce hladových vojáků nakrmily vypleněné vesnice v širokém okolí, jejichž vyděšení obyvatelé dávno prchli. Noc rudě zářila stovkami ohňů. Zmizela všechna zvěř. Vyplašeni řinčením železa, dusotem koňských kopyt a křikem vojáků odletěli ptáci.

Schylovalo se k obrovské bitvě. Kdo bude žít? Kdo jako otrok a kdo jako vítěz? A které z rytířů v těch moravských rovinách dostihne smrt…?

Vojsko římského krále bylo silnější. Přemysl však spoléhal na svou těžkou jízdu, své slavné železné rytíře, kterých měl dvakrát tolik. Ale jeho odvaha a víra střídavě stoupala a klesala. Příčinou bylo zklamání, že vojska některých spojenců nedorazila, ale i zvěsti o zradě a dopředu prohrané bitvě. Jak dny ubíhaly v čekání na boj, český král sledoval, jak jeho vojsko dvaceti pěti tisíc mužů postupně ovládá stísněná nálada.

Proto dal jednoho večera svolat všechny přední velmože do svého stanu.

„Lépe bude, když zemřu sám, než aby vinou zrady padly tisíce našich věrných,“ řekl a tasil meč. „Jestli je mezi vámi zrádce, ať vystoupí a bojuje se mnou jako čestný rytíř!“

Pánové mlčeli, ohromeni přímou řečí krále. To, o čem se šeptalo, Přemysl odvážně pojmenoval, ačkoli terčem zrady mohl být jen on sám.

První poklekl Milota z Dědic, zemský hejtman a velitel králových vojsk.

„Jsem s tebou, králi!“

Po něm klekali i ostatní. Přemysl zůstal stát, hrdá tvář s rukou na jílci meče. Všichni mu přísahali věrnost.

„Vaši přísahu přijímám,“ řekl král a zavolal: „Společně za Prahu!“ Pozvedl meč a ostatní po něm. Vášnivý řev se z českého tábora po větru nesl až k říšským vojskům. Vojáci u ohňů se zachvěli. Budoucí smrt začala počítat své oběti.

Bylo ráno, pátek 26. srpna, den svatého Rúfa.

Rudé slunce se vykutálelo nad nížiny a přes pozdní léto věštilo horký den.

Římský císař Rudolf Habsburský se ve svém stanu probudil s pocitem vítězství, vždyť svatého Rúfa ctil jako svého ochránce. Věřil si. Nečekaně vydal rozkaz k útoku.

Česká vojska byla zaskočena, ale zkušení rytíři se rychle zformovali a postavili se jízdě římského krále v plné síle. Po levém boku Přemyslových rytířů vyjeli věrní Němci, po pravém polští pánové. Vojsko českého krále se řítilo do bitvy s válečným pokřikem „Praha!“, říšské burácelo jménem „Řím!“

Boj zahájil útok Rudolfových divokých Kumánů. Jejich smrtonosné šípy citelně oslabily železnou jízdu, které velel Milota z Dědic. Koně zasažení na nechráněných místech v plném trysku padali k zemi, přes ně klopýtaly druhé a třetí řady jezdců.

V čele druhého šiku vyrazil do útoku sám český král na tančícím bělouši, se synem Mikulášem a nejvěrnějšími rytíři po boku. „Praha! Praha!“ znělo stále silněji. Češi bojovali tvrdě a postupovali krok za krokem. Rudolf povolal do útoku svůj třetí šik, který sám vedl. Ale i ten couval před silou českého vojska. Pod římským králem padl kůň, česká kopí už bušila do jeho štítu. Pohotovost jeho družiny však Rudolfa na poslední chvíli zachránila.

Přemyslův měl svůj třetí šik dosud v záloze. Jenže Rudolf vyslal část svých rytířů, aby v boji vpadli Přemyslovi do týla. To v českém vojsku vyvolalo naprostý zmatek. Milota z Dědic se s malým oddílem pokusil objet útočící nepřátele a vpadnout jim do zad, ale strhl tím s sebou i zbylé české vojsko, které začalo hromadně prchat z bojiště.

Králi Přemysle!

V té chvíli se ve svém klášteře Na Františku modlila stařičká Anežka Česká. Klečela před oltářem jako raneček kostí a prosila za vítězství svého synovce. Prosila za slávu české koruny, za všechny děti přemyslovské krve, které byly i jejími dětmi.