22. srpna 2014
Karel IV.

ilustrace Renáta Fučíková

nakladatelství Práh, 2006

Knížka vypráví o císaři i o malém chlapci, o manželovi, otci, vojevůdci, vzdělanci i spisovateli. Ilustrace inspirované dobovými malbami rámují obraz Karlova života do podoby mimořádného šperku, k jakému by jej bezpochyby přirovnal i mnohý středověký básník.

K dispozici také v anglickém a německém jazyce.

Možnost koupě: www.prah.cz

ukázka z knihy

Princ Václav

V Českém království, ležícím přímo uprostřed Evropy, v raném středověku vládli knížata a králové z rodu Přemyslovců. Když zemřel jejich poslední mužský potomek, stal se českým králem Jan Lucemburský, který si vzal za ženu princeznu Elišku Přemyslovnu. Roku 1316 se královským manželům narodil první syn, který dostal jméno Václav. Víc než panování a správa země však krále zajímal rytířský život. Nesměl chybět na žádném turnaji, na žádné výpravě nebo vojenském tažení svých spojenců. O království se nestaral, jen potřeboval stále víc a víc peněz. U českých šlechticů král Jan nebyl ve velké oblibě. Proto snadno uvěřil, že ho jeho manželka Eliška chce připravit o trůn a vládu, a nechal ji i s dětmi uvěznit. A tak maličký Václav prožil první roky svého života se sestrami a matkou na hradě Lokti, od tří let pak byl sám v mohutných zdech královského hradu Křivoklátu. V té době znal z české země jen červené větve borovic. Dlouhé hodiny se díval, jak se kolébají ve větru. Víc z okna jeho cely vidět nebylo.

Paříž

U Lucemburků bylo zvykem dávat syny na vychování do Francie. Když bylo Václavovi sedm let, z ponuré hradní samoty putoval přímo do Paříže ke královskému dvoru. Dvůr francouzského krále byl v té době vzorem pro celou Evropu: co nebylo v Paříži, nebylo nikde, co měla Paříž, chtěli všichni. Paříž Václavovi štědře otevřela brány do dosud nevídaného světa nádhery, rytířství, kultury a vzdělání. O výcvik a vzdělání mladého prince bylo výborně postaráno. Sotva se Václav vrátil z turnaje či z lekce šermu, pospíchal na kázání, studovat náboženské texty nebo rozprávět s mistry na pařížské univerzitě Sorbonně. Na počest svého strýce, francouzského krále, přijal Václav při církevním obřadu biřmování nové jméno Karel. V Paříži ho také oženili se stejně starou princeznou Markétou z Valois, které pro její světlé vlasy říkali Blanche, Blanka. Když bylo Karlovi patnáct let, otec ho poslal do rodového sídla v Lucembursku, a potom dál do Itálie. Na dojem, jaký v něm zanechala Paříž, ale Karel v budoucnu nikdy nezapomněl.

Návrat domů

V Itálii Karel spravoval území ovládaná Lucemburky jako zástupce svého otce. Získal zde první bojové zkušenosti, ve vítězné bitvě nad lombardskými vojsky u San Felice. Protože den bitvy připadl na svátek sv. Kateřiny, uvěřil v její přímluvu a celý život ji horlivě uctíval. V Itálii také bdivoval antické památky, nádheru italských měst a jejich umění i kulturu. Stejně tak se mu líbily krásné Italky. U nich slavil úspěchy o něco větší, než v udržování lucemburského území. Čechy zatím po smrti královny Elišky prožívaly dobu hlubokého úpadku. Královský majetek byl rozprodán nebo dán do zástavy, úředníci královské kanceláře pracovali špatně nebo vůbec a hordy loupeživých rytířů se proháněly zemí. Proto Jan Lucemburský poslal syna, aby se v zemi pokusil udělat pořádek Karla čekal nelehký úkol. Musel obnovit panovnickou moc a právo v zemi, která mu byla skoro cizí. A také se znovu naučit český jazyk, který za pobytu ve Francii zapomněl. Oporou mu byla manželka Blanka, která za ním do Čech přijela nedlouho poté. Prahu okouzlila svým půvabem i překrásným oblečením a bohatstvím svého doprovodu.

(...)